Minulý zápasPříští zápas
Domácí
PCE
Hosté
ZLN
pátek 20.10.2017, 18:00
15. kolo
Domácí
ZLN
Hosté
LIB
neděle 22.10.2017, 15:00
16. kolo

Tabulka
V P SK B
1. PLZ 7 3 3 1 60:31 30
2. BNO 8 2 2 2 54:34 30
3. TRI 8 1 2 3 44:32 28
4. HKR 8 1 1 4 33:24 27
5. SPA 7 1 0 6 38:38 23
6. VIT 5 2 2 6 43:38 21
7. MBO 6 0 3 5 33:30 21
8. CHO 5 2 2 5 36:37 21
9. OLO 4 3 2 6 35:45 20
10. ZLN 4 3 1 6 35:38 19
11. LIB 5 0 0 8 23:41 15
12. PCE 4 1 1 8 30:49 15
13. JIH 3 1 2 7 30:39 13
14. LIT 2 2 1 9 22:40 11
Narozeniny
Happy [18. 10. - 21 let]
Kinderko [18. 10. - 28 let]
koča [18. 10. - 17 let]
krarara [18. 10. - 26 let]
Svátky
abelx [Lukáš]
adrian58 [Lukáš]
Andy-BK.cz [Lukáš]
Arecuk20 [Lukáš ]
bago2 [Lukáš]
Batistuta [Lukáš]
Bedna [Lukáš]
beňa [Lukáš]
Blizňa [Lukáš]
bodler [Lukáš]
Buga [Lukáš ]
Bure [Lukáš]
Chary [Lukáš]
chezak1991 [Lukáš]
Constantine [Lukáš]
derma [Lukáš]
Čája16 [Lukáš]
Fidor [Lukáš]
Fiftyn 15 [Lukáš]
folta [Lukaš]
Gary [Lukáš]
Hippoe [Lukáš]
holas [Lukáš]
Hovorka [Lukáš]
Kalimero. [Lukáš]
kamael [Lukáš]
Kcero [Lukáš]
Kinoš [Lukáš ]
kissi [Lukáš]
kokin [Lukáš]
kopejda [lukáš]
Kuča22 [Lukáš ]
Kukis [Lukáš]
lensfli [Lukáš]
Lokša [Lukáš]
Lost [Lukáš]
Lucky Luke [Lukáš]
Lucommander [Lukáš]
lufaja [Lukáš]
lukas [Lukáš]
lukas26 [Lukáš]
Lukas82 [Lukáš]
lukaskuty [Lukáš]
Lukaso16 [Lukáš]
LukasZLN [Lukáš]
Lukáš K. [Lukáš]
luke [lukáš]
Lukedindy [Lukáš ]
Lukes133 [Lukáš]
lukesek [Lukáš]
Luke_29 [Lukáš]
lukin [lukáš]
lukin.zak [Lukáš]
lukin11 [Lukáš]
lukin145 [Lukáš]
Lukin96 [Lukáš]
Lukkyyno [Lukáš]
Luks [Lukáš]
Luky18 [Lukáš]
luky1991 [Lukáš]
lukyno [lukáš]
Lukša [Lukáš]
Luque [Lukáš]
Madarek [Lukáš]
mailo [lukáš]
Marty2117 [Lukáš]
mazu [lukáš]
Měchy [Lukáš]
More [Lukáš]
mr.bean [Lukáš ]
Mrazík [Lukáš]
mukl99 [lukáš]
murín [Lukáš]
Nesi [Lukáš ]
Nešpik [Lukáš]
Nitran [Lukáš]
Nitrancan [Lukáš]
novas25 [Lukáš]
ondrus [Lukáš]
PARDUBAAAAAK [Lukáš]
Plasky [Lukáš ]
polk [Lukáš]
PSGdvein [Lukáš]
Puke [Lukáš]
rallybor [Lukáš]
sádra [Lukáš]
Satek [Lukáš]
Schaschek [Lukáš]
seki [Lukáš]
Shaolin [Lukáš]
Shini [Lukáš]
Shinigami [Lukáš]
Sid [Lukáš]
sikin [Lukáš]
Sportski [Lukáš]
sudáá [Lukáš]
Susty1 [Lukáš]
Svoby [Lukáš]
Thoid18 [Lukáš]
Ttrnda [Lukáš]
Votys [Lukáš]
vydrysek19 [Lukáš]
zakovic [Lukáš]
Zawa [Lukáš]
šiška [Lukáš]

TOPlist
počítáno od 29.12.2006


naše ikonka
HFC Zlín - fanclub zlínského hokejového klubu
partnerské weby
Ševcovský deník - www.daan.estranky.cz
sport365.cz
Shoemakers Zlín - shoemakers.cz

zlínští hokejisté a server www.hfczlin.cz podporují

Podpořte dobrou věc

Máte to doma, je to pěkné, ale nevíte, co s tím? Staňte se Dobrodějem!
Dobročinný obchod



Dáán | před 10 lety | ... Rozhovory

KLADNO/ ZLÍN – pětinásobný mistr Československa, dvojnásobný světový šampion. I dalšími velkými úspěchy se může pyšnit kladenský patriot, jenž necelé čtyři sezony prožil i ve Zlíně. EDUARD NOVÁK, bývalý vynikající forvard Kladna i československé reprezentace, později trenér. I dnes se náročný kouč a zásadový člověk angažuje v českém hokeji, byť v druholigovém klubu Řísuty. V obsáhlém rozhovoru se rozpovídal o své aktivní kariéře, později na pozici trenéra, který chtěl vždy ze sebe, i ze svých svěřenců dostat absolutní maximum, což někdy nemuselo dělat dobrotu.

Eduarde, 15 sezon své bohaté kariéry jste strávil v Poldi Kladno. Cítíte se jako tamní hokejová legenda?“Je pravda, že na Kladně jsem strávil převážnou část své kariéry, ale nemohu zapomenout ani na působení v Gottwaldově, později ve Zlíně. Srdce mám rozpolcené, tudíž pomyslné zvony v srdci bijí především pro tyto dva kluby. Jsem kladeňák, ale na Zlín nezapomenu.“

Sezony 1965/66 a 1966/67 jste strávil v Dukle Košice a v Písku. Jaké máte vzpomínky na vojenská léta?
“Do toho mužstva jsem se dostal možná záludným způsobem, ale hrál jsem se a udržel se tam. Já jsem si svou pozici vydobyl svým přístupem a výkony, abych tam mohl zůstat. V Košicích jsem odehrál jednu z prvních ligových sezon a tím, že jsem nechtěl podepsat další vojenskou smlouvu, tak jsem byl převelen do Dukly Písek, kde jsem prožil velice dobrý měsíce.“

S Kladnem jste získal dohromady pět mistrovských titulů. V čem byla vaše hlavní síla?
“Především v morálce a vůli vítězit. Byli jsme všichni z jednoho města. Tenkrát to byla skoro povinnost. My jsme pro Kladno dejchali, třebaže jsme hráli za strašně malé peníze. Tenkrát to bylo tak, že jsme museli vyhrávat a teprve pak přišly i peníze. V tom vidím ten diametrální rozdíl, mezi námi a současnými hráči. Nejdřív chtějí vidět peníze a za kolik budou hrát a až teprve potom bude výkon. Na Kladně vyrostly obrovské hokejové osobnosti, jako jsou Kaberle, Pospíšil, Milan Nový a další. Ale i ty další pětky klidně mohly hrát v národním mužstvu. Namátkou bych jmenoval třeba Křiváčka, Mullera, Skrbka, Vaška Sýkoru. Kvalitních hráčů tam bylo na jeden tým opravdu strašně moc.”

Na Kladně jsme hráli i čtvrté třetiny, které utužovaly kolektiv

Osobností tam bylo hodně, kvalita byla obrovská, ale i to může být někdy na škodu, zvlášť, když vezmeme v úvahu, že v takovém mužstvu je více přirozených vůdců a o tu roli se musí nějak podělit, přitom každý by chtěl mít to hlavní a rozhodující slovo. Nedělalo to někdy neplechu?
“Ten tým měl svoji hiearchii. Velký šéf byl Franta Pospíšil. Hlavní úspěch toho týmu, byl v tom, že se všichni respektovali navzájem. Byli jsme všichni velcí kamarádi. Samozřejmě, že když se nedařilo, okamžitě se vyčistil vzduch, vyříkali jsme si to a jelo se dál. Hlavní osobnosti to vzaly na sebe a prostě to tam řídily. Potom přišel trenér do kabiny a už to měl vyčištěný. Jako bych teď z pozice trenéra řekl: Už jsem nemusel podobné záležitosti mezi hráči řešit, protože hráči si všechno vyříkali mezi sebou. Na trenérovi už bylo jen dát taktiku a pokyny. Případné hádky a výměny názorů třeba po první špatný třetině přišli ti hlavní lídří týmu a ti v kabině udělali pořádek. My jsme se třeba po odehraném zápase, nebo po tréninku sbalili a devadesát procent hráčů šlo “odehrát tu čtvrtou třetinu” do hospody na jedno pivo a tlačenku. Tam se povídalo a debatovalo nejen o fotbale, o ženskejch, ale hlavně o hokeji. V tom já vidím tu sílu! (nadšeně a důrazně) Dnes ti hráči se rozejdou každý domů k rodinám a to mi přijde, že je vzhledem k soudržnosti v kolektivu špatně.”


V letech 1976 v Katovivích a 1977 ve Vídni jste se stali mistry světa. Z mistrovství světa 1971 a 1975 a olympiády v Insbruku 1976 máte stříbro a z olympijských her 1972 v Saporu bronz. To je výčet vašich největších úspěchů. Nepropadáte nostalgickým vzpomínkám, přece jen, takovými úspěchy se každý pyšnit nemůže...
“Určitě ne. To jsou věci, které byly krásný a občas si ně rád zavzpomínám, ale já žiju furt dál, protože v hokeji stále dělám a chodím na něj. Řeším spoustu hokejovejch problémů, ale myslím si, že to byla úžasná škola. Dalo mi to velké nejen hokejové, ale i životní zkušenosti a názory. Nevídím v tom žádnou nostalgii.. Jsem pyšný na to, že jsem u toho mohl být, co přineslo obrovskou radost a vzpomínky, protože se s kluky občas setkávám. Ale žít se z toho nedá. Musí se žít a myslet dál směrem dopředu.”


S lvíčkem na prsou jste odehrál 113 utkání a vstřelil 48 branek. Která byla ta nejdůležitější?
“Když dá člověk branku v národním mužstvu, tak každý gól je důležitý. Ale já velice často vzpomínám na jeden, který sice nebyl vítězný, ale těsně před koncem finálového zápasu se Sovětským svazem na olympijských hrách v Insbruku. Se Sovětským svazem jsme odehráli naprosto vyrovnanou partii a já jsem dal gól za stavu 2:2 na 3:2 tři a půl minuty a byli bychom bývali získali zlatou medaili, kdybychom to udrželi. Bohužel vzápětí jsem byl vyloučený a v oslabení jsme se dostali pod tlak, který Sovětský svaz využil ke vstřelení vyrovnávací branky na 3:3 a tím pádem byli zlatí zase oni. My jsme tam potřebovali vyhrát, jim stačila remíza. Nejen já, ale i celý národ měl z toho mého gólu obrovskou radost. Dodnes si myslím, že jsem tam byl neoprávněně vyloučený za běžný zákrok. Atakoval Michajlova a dostal jsem dvě minuty, které rozhodly o tom, že jsme tu medaili nezískali už v Insbruku, ale museli jsme na ni čekat až do Nagana.”

Začal nový život, tak jsem musel odejít

Sezonu 1980/81 jste odehrál v Gottwaldově, která byla v hráčské kariéře i jedinná. To nebylo asi pro vás moc jednoduché přejít z Kladna, tedy týmu, který vždy bojoval ve špičce, do týmu, který se pohyboval na chvostu tabulky?
“Měl jsem určitý obavy, ale já jsem z Kladna musel odejít, protože jsem tam měl neshody s trenérem, který začal budovat nové mužstvo. Já jsem v té době měl třiatřicet let a on se mě chtěl nějakým způsobem zbavit, takže jsem přijal nabídku od bývalého trenéra Kladna Jardy Wolfa s radostí a s nikým jsem nepolemizoval, ikdyž jsem věděl, že to mužstvo střídavě postupuje a padá. Jak již jsem se zmínil, přišel jsem do jinýho světa mezi úplně jiný lidi. Byl jsem z toho úplně nadšenej. Dělal jsem všechno proto, aby ten hokej v Gottwaldově byl jiný, než jsem přicházel. Přál jsem si, abychom se usadili pevně v československé lize, což se splnilo obsazovali jsme příčky, na které jste tenkrát nebyli zvyklí. Bohužel jsem tam odehrál jenom sezonu, protože v násludující sezoně jsem odešel do rakouského Klagenfurtu.”

Do města obuvi jste tedy přišel společně s trenérem Wolfem z Kladna. Již jste zmínil, že s Kladnem jste se nerozešel v dobrém. Mohl by jste být konkrétnější?
“V podstatě neřeknu nic špatného. Je to pouze konstatování, takhle to bylo. Neřeknu nic, čím bych chtěl někoho pošpinit. Do mužstva se jako trenér vrátil Franta Pospíšil, můj dlouholetý přítel a spoluhráč. Začal dělat trenérskou práci podle mého názoru si myslel, že začne přebudovávat tým. Velice rychle se zbavil klíčových hráčů. Řekl bych to asi takhle: “Teď jsem tady trenérem já. Na to, co mezi náma bylo, zapomeň, teď začne nový život.” Takhle mi to do slova a do písmene řekl a tak to bylo. Během krátké doby jsem měl velké problémy v konfrontaci s ním. Ocitnul jsem se i na listině hráčů, kteří museli odejít. Dnes je všechno vyřešený, jsme zase kamarádi. Život jde dál, ale na tu dobu nevzpomínám zrovna s láskou.”

V Gottwaldově jste začínal s Kociánem a Vojáčkem, jenže nedařilo se vám podle představ, tak vás trenér přeřadil k Leškovi a Vodákovi. Jak by jste chrakterizoval obě zmíněné útočné trojice?
“Kocián byl živel. On byl talentovaný hráč. Dobře bruslil, střílel, ale on byl nezkrotnej živel. Sportovec jako takový musí sportu podřizovat spoustu věcí a času. Nežit z toho, že mu byl talent dán se shora. On by právě takovej. Hokeji nedával všechno. Tam to vázlo. Vojáček byl strašně pilnej, ale zase nebyl hokejově na výši. Tam to moc nefungovalo. Já jsem potřeboval spoluhráče, kteří by byli ochotni připravovat šance. Já jsem taky dokázal připravit spoustu věcí. Jelikož nám to neklapalo, požádal jsem trenéra Wolfa, že bychom mohli vyzkoušet variantu s Leškou a Vodákem. Jirku Vodáka jsem znal z nároďáku, který byl s námi na kempech. Lešku jsem znal samozřejmě taky. Věděl jsem, že to byl konstruktivní centr, který mi dokázal příležitosti připravit. Když se to změnilo, rázem jsem začal dávat góly a začalo to fungovat.”

Vy jste po sezoně odešel do rakouského Klagenfurtu. Můžete prozradit důvod vašeho odchodu z Gottwaldova?
“Tenkrát jsem byl ta druhá vlna po Vlado Dzurillovi, Jirkovi Holečkovi, Frantovi Pospíšilovi, Jirkovi Holíkovi a Oldovi Machačovi, kteří měli možnost jako první hráči odejít do ciziny. Za komunistů byl odchod do zahraničí zakázaný. Po první vlně odchodů jsem dostal nabídku i já, kterou jsem přijal. Vždycky to byla možnost určitého výdělku financí, kterou jsme na Kladně ani v Gottwaldově neměli. Takže především z finančních důvodů jsem odešel.”

Těžce vydělaný peníze

Z Rakouska jste zamířil za exotikou. Společně s Františkem Kaberlem starším jste dvě sezony odehráli v japonském Furukawu. Jak se vám žilo v zemi vycházejícího slunce?
“Žili jiným stylem života, než jsme byli zvyklí. A v žádném případě jsme nebyli na dovolené. (důrazně) Především to však byly nejtěžší hokejové dny v životě a to vážně nepřeháním. Dostali jsme se do nejslabšího týmu v japonské lize. Musím však dodat, že tamní hokejová soutež nebyla tehdy vůbec špatná. Byli velice dobře trénovaní hráči. Improvizace tam sice není na takové úrovni, jako mají čeští hráči, ale nasazení, vůle a houževnatost tam byla obrovská. Když jsme se tam dostali do horšího týmu, tak jsme byli neustále na ledě. Byli jsme nasazování od rána do večera. U nás trenéři řídí tréninky podle toho, jak vypadá stav týmu. V Japonsku se trénuje přesně podle daného plánu, takže pokud jsme měli být tři hodiny na ledě, tak jsme tam opravdu tak dlouho byli. Snažili jsme se to změnit, že nám stačí hodina a půl, ale dá se říct, že jsme to ani neprosadili. Protoře tam se plány striktně dodržují. Nejen, že jsme tvrdě trénovali, ale odehráli jsme i podstatnou část zápasů. Kdyby se tenkrát stopoval čas strávený na ledě, bylo by to opravdu kolem padesáti minut. V životě jsem se nesetkal, že by mě brali křeče do nohou, ale tam byla ta únava tak obrovská, že jsem to tam v prvních sezonách zažíval. Skutečně to bylo krutý a tvrdý. Peníze, které jsem tam pobíral, byly velice těžce vydělaný.”

Aktivní kariéru jste ukončil v ročníku 1984/85 v německém Duisburgu. I v 41 letech jste měl výbornou produktivitu. 77 bodů (42+35) v 39 zápasech. To jsou velice slušná čísla?
“Měl jsem štěstí, že ikdyž jsem byl zraněnej, tak mě to tolik nelimitovalo, abych nemohl hrát. Musel jsem se o sebe starat a trénoval jsem, abych si udržel tu standartní výkonnost. Byla to soutěž, ve které jsem patřil mezi nejlepší střelce. Působil jsem v kvalitním mužstvu, takže jsem měl i více šancí se prosadit. Byl jsem tam druhej nejlepší střelec v celé německé soutěži, takže toho si moc považuji. V těch letech to bylo velice slušný, přesto jsem neprodloužil smlouvu, protože se mi již na stole objevila nabídka k trénování z Kladna, kterou jsem přijal.”

Chyba, která rozhodla čtvrtfinále play off

Jak už jste naznačil, vrátil jste se na Kladno a začal trénovat. Jaké to byly začátky?
“Když jsem přišel, tak Kladno spadlo do druhé nejvyšší soutěže. Takže jsem první sezonu v roli trenéra strávil v nižší soutěži. Povinností bylo se dostat zpět do celostátní ligy, což se nám povedlo. Samozřejmě, že jsem z hráčů vždycky chtěl dostat, to co jsem chtěl sám ze sebe. Dneska vidím, že bylo obtížný chtít po hráčích to, co člověk chtěl na sobě. Je to velice těžký a ani se to nedá používat, aby člověk řekl: “Za nás to bylo takhle, já chci aby jste to dělali taky tak.” Že jsem byl hráč, mě osobně dává určitý přehled o tom, jak by se to mělo dělat. Zároveň se to však nedá dávat současným hráčům na vědomí, že my jsme to dělali jinak a chtít po nich to samé. Je potřeba otočit stránku a čerpat z toho, co ti kluci sami produkují, na co mají, jak jsou herně inteligentní, jakou mají vnitřní sílu na sobě pracovat.”

Z Kladna jste posléze odešel do Zlína, kde jste společně s panem Přikrylem dovedli tým do play off, tam však vám vystavil stopku Trenčín. Jak ta série a vůbec celá sezona probíhala z vašeho pohledu?
“To byla ta sezona, kdy tragicky zahynul Luděk Čajka. V ten moment nastal obrovský psychický blog, následně odešel i Tomáš Kapusta, kdy se nevrátil z jednoho zájezdu reprezentačního B mužstva v Americe. Stala se spousta věcí, které otřásly dobře se vyvyjejícím zlínským hokejem a celou koncepcí, kterou jsme měli připravenou. Po základní časti jsme však stejně postoupili do play off z šestého místa a narazili na Trenčín. Prohráli s ním 2:0 na zápasy (3:4 pp, 2:3 pozn.aut.) Myslím si, že jsme měli na to, abychom přes postoupili. V prvním zápase v Trenčíně zápas dospěl až do samostatných nájezdů. Bohužel, stala se tam technická chyba. Šlo o to, že jsme museli napsat seznam hráčů, kteří budou provádět nájezdy.. Byli jsme na něčem dohodnutí a technický vedoucí to napsal trošku jinak, než měl. Bylo mojí chybou že jsem si to nezkontroloval. Poslal jsem Raděviče na nájezd, který proměnil. Avšak Raděvič nebyl na první pozici nahlášený, neboť podle seznamu, který dostal rozhodčí, měl jet až jako druhý. Výsledek anulovali ve prospěch Trenčína. Z celosezónního pohledu si myslím, že jsme i přes již zmíněné problémy odehráli velice dobrej rok. Kluci na sobě dělali. Bylo to velmi silný mužstvo z hlediska herního i morálního, protože se nakonec z těch problémů vyhrabali.”

Po odchodu ze Zlína jste asi rok a půl působil doma na Kladně, odkud jste kvůli jistým nežádoucím aktivitám hráčům odešel. Můžete prozradit o co šlo?

(dlouho přemýšlí) “Mohl bych, ale....(odmlčí se) tenkrát se spekulovalo, že hráči sázejí na své vítězství, nebo porážky. Nechal jsem se unést tuhle spekulací a hráče jsem za to kritizoval. Byl to zřejmě hlavní důvod toho, že jsme se dostali do velkých problémů a musel jsem odejít.”

Zbytek sezony 92/93 jste strávil v Plzni. Z hokeje jste se na čas vytratil a věnoval se obchodu se sportovním zbožím. To se vám hokej zprotivil již ze zmíněných důvodů o údajném sázení hráčů?
“Ano. Jedna z hlavních příčin byla, že jsem měl nechuť k těm manýrům, které jsem já ostře kritizoval a nesouhlasíl s nimi. Je to jenom spekulace, nechtěl bych, aby to vyznělo nějak jednoznačně. Ale myslel jsem si to, nikoho jsem při tom nechytil. Osobně mě to velice trápilo a řekl jsem, že za těchto podmínek nebudu dál s hokejem pokračovat.”

Hokej je velká show...

V průběhu sezony 1996/97 jste se vrátil do Zlína, kde jste vystřídal Horsta Valáška. S čím jste do Zlína přicházel?
“Já jsem si myslel, že chyba je někde jinde. Že Horst třeba něco podcenil. Doufal jsem, že se potvrdí přísloví “Nový koště dobře mete”, ale chyba v Horstovi nebyla určitě, protože třebaže přišel nový trenér, tak se toho moc nezměnilo. Všichni doufali, že by se mohlo něco změnit. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Stejně jako letos ve Zlíně, kdy špatně odstartovali sezonu, tak i tenkrát se špatně začalo. A když se nechytí začátek soutěže, tak se to velice těžko dohání. Byli tam dobří hráči, jako Janků, Meluzín, Zima, což byla jedna z nejlepších útočných formací, které dělají mužstvo mužstvem. Chtěli jsme získat nové hráče, dodat potřebný impuls. Ze strany vedení a vůbec nás všech se dělalo všechno proto, aby se mužstvo zvedlo, ale bohužel se to nepovedlo.”

Během svého zlínského působení jste přišel se zajímavou myšlenkou. Hráči, trenéři i funkcionáři chodili ve svátečních oblecích. Kde jste na takový nápad přišel?

“To jsou běžný věci. Pro mě je hokej obrovský show a svátek. Já si myslím, že to k tomu patří, protože lidi si zaplatí vstupné, dají velké peníze za to, aby viděli mimo kvalitního hokeje i kvalitně oblečený a vystupující hráče. Kdyby tam stáli v teplácích, jak by ta show pak vypadala? Já jsem vždycky říkal: Když hraješ hov.., tak musíš hezky oblečenej.” Je to trochu přehnaný výraz, ale svým způsobem je to tak. Hokej je velký byznys a ti akteři by měli být důstojně oblečení.”

Vy jste velice zásadový člověk, i proto vaše metody a názory vašim svěřencům nejen ve Zlíně, ale všude jinde se nemusely líbit. Jakým způsobem jste řešil některé blíže nespecifikované problémy?
“Jinak jsem je řešil, když jsem začínal a jinak je řeším v současné době. Dřív jsem okamžitě reagoval na situaci, musel jsem to řešit, tak jak jsem to cítil já. Někdy jsem používal metodu tvrdou, proto to ne vždy bylo takové, aby to člověk jednoduše strávil. Dnes to už vidím jinak. Snažím se problémy řešit diplomaticky, ale tenkrát jsem na to vletěl po hlavě, se vším všudy a parádou. Pro ty hráče to nebylo vždy jednoduché. Díky tomu jsem se dostával do určitých konfliktů.”

Dobrý brankář = poloviční úspěch


Po 34. kole sezony 1997/98 jste byl odvolán. V té době jste procházeli výsledkovou i herní krizí a mužstvo se potácelo mimo postupovou osmičku. Vyčítáte si s odstupem deseti let nějakou chybu, nebo kde hledáte příčiny tehdejšího neúspěchu?

“V první řadě musím říct, že jsem nebyl odvolán, ale požádal jsem o ukončení spolupráce. Šestkrát po sobě jsme nevyhráli. Při každém neúspěchu začínám u sebe a hledám, co jsem mohl udělat lépe. Měl jsem kvůli hokeji problémy i jinde. Když se prohraje dvakrát, je to špatný, ale když se prohraje šestkrát po sobě, tak to jsou už stavy, jako když si člověk ráno čistí zuby a může se pozvracet, protože psychika je narušená. Proto jsem tehdy přišel za tehdejším generálním ředitelem Bohušem Koželou a požádal jsem o rozvázání smlouvy. Je velice obtížné konkrétně říct, co stálo za neúspěchem. Trénovalo se normálně, jako všude jinde. Ale tehdy nás postihla velká patálie s brankáři. Tehdy se nám zranil jak první, tak i druhý brankář Kameš s Kuběnou. Najednou do zápasů musel nastupovat až třetí brankář Hamrla, který s námi pouze trénoval. Když to zrekapituluji, tak v desátém kole jsme byli první, nebo druzí, když ještě chytal Kameš. Pak se zranil Kameš, ani ne tak dlouho po něm Kuběna, který už do konce sezony nenastoupil protože měl obrovský problémy se zády. Jarda Kameš byl na tom obdobně. Jednou to zkusil, ale nešlo to a taky celou sezonu promarodil. Najednou musel chytat Hamrla, následně přišel Sáblík, Dragan a Tuček. Jak vidíte, neměli jsme stálého kvalitního brankáře a v tom byl zřejmě hlavní problém. Pokud nemáte dobrýho gólmana, tak mužstvo je poloviční. Přitom sezona byla rozjetá dobře, všechno bylo připravený, ale teď, když si to v hlavě zpětně probírám, příčinou mého odstoupení bylo šest po sobě jdoucích porážek a obrovské zdravotní problémy brankářů. O to mužstvo mi šlo, zapustil jsem tam kořeny a byl jsem z toho špatný, ale právě proto požádal vedení, aby sehnalo jiného trénéra, který by tomu mohl dát něco novýho. I když vím, že, někdy to fungovat může, ale většinou tomu tak není. Mužstvo má vtisknutý nějakej systém, který je zvyklý dodržovat a není jednoduché z ničeho nic přepnout. Přesto jsem si říkal a věřil, že by se to mohlo zlepšít. Stejně se to nepovedlo, tak jako většinou v podobných případech.”

Můžete shrnout své hráčské i trenérské angažmá ve Zlíně?
“Jako hráč jsem tam prožil jednu velice dobrou sezonu, na kterou rád vzpomínám. Po sportovní stránce byly lepší, i horší sezony. Co se týká mého života, tak můžu říct jedině pozitivní věci. Bezvadní lidi, skvělá spolupráce s vedením. Já vždycky rád říkám: Aby to v mužstvu fungovalo, musí všechno ostatní fungovat společně. Je to takový soukolí, které se valí směrem dopředu. Celý ten klub od vedení, přes hráče, trenéry a maséry, po ledaře musí být soubor lidí, kteří musí mít jednu myšlenku a musí spolupracovat. Pokud vázne spolupráce, objeví se nesrovnalosti, v tom případě je lepší to nějakým způsobem vyměnit.”

V létě 1999 jste přijal nabídku trénovat druholigové Kralupy nad Vltavou. Jak jste to bral? Co se týká ambicí a postavení týmu to byl určitě krok zpět...
“Ne. Já jsem potřeboval překlenout úsek, kdy jsem z určitých důvodů přestal dělat jako trenér a tohle angažmá jsem bral jako takový rozjezd, abych byl zase neustále v činnosti a v kontaktu s hráči. Byla to taky pro mně cenná zkušenost. V Kralupech hráli většinou kladenští hráči. Ti, kteří se nedostali do A-mužstva a i starší hokejisté, kteří neměli šanci se v extralize prosadit. Nebral jsem to jako degradaci, ba naopak jako určitý mezistupeň mezi ročníky trénování.“

Všude dobře, doma nejlíp, ale....

V prosinci 1999 jste se však vrátil domů na Kladno, kde jste opět začal trénovat A tým. Jaký to byl návrat?
“Všude dobře, doma nejlíp, ale musím říct, že člověka si váží všude jinde daleko víc, než v domácím prostředí. Vrátil jsem se domů za situace, kdy Kladno bylo ohroženo sestupem a myslím si, že i následujíicí ročník se povedlo udržet soutěž. Myslím, si že hlavní cíl byl soutěž na Kladně udržet, což se nám společně s Petrem Fialou povedlo. Ten tým neměl žádný klíčový hráče. Bylo to mužstvo kluků, kde nebyly žádný hvězdy. Nám se to povedlo z bláta vytáhnout do polohy, kdy jsme se bez problémů udrželi.”

Obě následující sezony jste strávil doma, avšak týmu se nepodařilo postoupit do play off a v sezoně 2000/01 jste od týmu odešel. Přestože jak jste říkal podařilo se vám zachránit soutěž i bez hvězd. Ale každý by měl přece nejprve myslet především na postup do vyřazovacích bojů...
“Já myslím, že v tomto případě ne. Tam nebyly jasně daný cíle, abychom postoupili do play off, ale aby jsme se udrželi. A to je podstatný rozdíl. Jak znám rozpočty Kladna a ostatních extraligových klubů, tak mužstva jsou silný podle toho, kolik má klub financí. Na Kladně bylo vždycky řečeno, že musíme hrát s tím, co tady máme. Byli to hráči, co vyhráli juniorskou soutěž. Úspěch byl v tom, že jsme splnili ten cíl, což bylo důležitý. “

Následně jste z hokeje odešel. Vrátil jste se zpět k obchodu se sportovním zbožím?
“Samozřejmě, že obchodní činnost byla prioritou. Už si přesně nevzpomínám, jak to bylo, ale mezitím jsem ještě trénoval v Německu. Bylo to v období, když jsem odešel ze Zlína, šel jsem na dva roky do Německa, kde jsem taky trénoval, pak jsem se vrátil do naši nejvyšší soutěže. Pak jsem ještě jednou odešel do německého Duisburgu a po návratu jsem už na hokej chodil jako divák. Poslední dva roky v hokeji zase pracuji a jsem spokojenej. V pozici trenéra vedu druholigové mužstvo Řísuty a vedeme si velice dobře. U hokeje jsem pořád, akorát mě mrzí, že mi koridují tréninky a zápasy s extraligou. V podstatě jsem ještě neviděl letos ani jeden hokej. Vlastně včera v televizi, ale vidím toho strašně málo.”

Obrovské nadšení jménem hokej

Vést druholigové Řísuty to je však již trénování spíše pro radost, že?
“Jak jsem ke všemu přistupuval celý život, tak stejně k tomu přistupuji i teď v Řísutech. Protože mě tam úžasně fascinuje, jak v klubu pracuje pouze pět lidí, kteří jsou velice inteligentní. Jsou to lidi, kteří v zaměstnání mají obrovské postavení a přijde zápas a oni jsou pořadatelé. Támhle trhají lístky, támhle zase chystají svačinu. Jsou to moc obětaví lidé a mojí povinností je jim dělat radost. Aby se jim vracela radost, co hokeji všechno obětují a věděli, že dělají dobrou práci, která je baví. Jsou to neplacení funkcionáři, tedy lidé, kteří pro ten hokej ohromně dejchají. Řísuty hrají ve Slaným a já jsem z Buštěhradu, což je 15 kilometrů od Slanýho. Pracuji s mladými kluky a pohybuji se mezi staršími hráči, které znám, s mladými se známe zase z Kladna. Takže já se tam cítím velice dobře a nedělám to jenom pro to, jestli tam beru, nebo neberu nějaké peníze. To není důležité, dělám to především proto, že jsem tam velice spokojenej.”

Co by jste vzkázal zlínským fanouškům?

“Že jsem je měl vždycky rád a s oblibou na ně vzpomínám. Ne vždy to vyšlo, aby byli spokojení, ale věřím tomu, že kus práce se tam udělalo. Ať už starší fanoušci, kteří mohou vzpomínat na má hráčská léta. Ale i ti současní fanoušci, kteří prožívají obrovskou euforii. Já jsem s vámi dejchal také, když jsem držel palce, aby jste získali první historický mistrovský titul. Možná to byla také práce i nás starších trenérů, kteří Zlínem prošli. Neustále se to mužstvo zdokonalovalo. Je to letitá práce všech trenérů a funkcionářů, kteří prošli Zlínem. Bokroš tu dlouhodobou práci dovedl na vrchol, za kterým se skrývá ohromné množství dřiny. Já jsem mu byl za to nesmírně vděčen, protože to ve Zlíně znám. Moc jsem držel palce, aby to dopadlo, jak to dopadlo. To je jedna věc. To, že se momentálně nedaří, jak by se dařit mělo, tak ať si z toho fandové nic nedělají. Ne vždy se to povede podle představ a myslím si, že ta další sezona bude zase o něčem jiném, takže se mají na co těšit. Přál bych si, aby ti skalní fanoušci nenadávali, aby věřili těm hráčům a lidem kolem zlínského hokeje, protože vím, že dělají všechno proto, aby to fungovalo.”

www.daan.estranky.cz - Dáán




Přečteno: 4623x (naposledy 18.10.2017, 02:18) | Komentářů: 1


Komentáře k článku (1)


Jabon(11.02.2008)
Moc pěkný rozhovor. já jako pamětník si tyhle rozhovory vychutnávám. Pamatuji si dobře na ty časy, kdy jsme se pohybovali na chvostu tabulky a Kladeňáci, pánové Volf a Novák, udělali pro zlínský hokej opravdu hodně dobrou práci a postrčili ten náš hokej o kus dopředu.
Díky za pěkné počtení!


Vložte váš komentář k článku

   

Pro vložení komentáře musíte být přihlášen/a!
 
   

Copyright ©2006 - 2017, | www.hfczlin.cz | info@hfczlin.cz
(generováno systémem Webgolem za 0.8086 vteřin)


Nepřihlášen/a

Login: Heslo:  
Do dalšího zápasu extraligy zbývá:
[PCE-ZLN, 20.10.2017, 18:00]