Minulý zápasPříští zápas
Domácí
JIH
Hosté
ZLN
středa 20.12.2017, 17:30
31. kolo
Domácí
ZLN
Hosté
LIT
pátek 22.12.2017, 17:30
32. kolo

Tabulka
V P SK B
1. PLZ 17 5 5 3 108:64 66
2. HKR 16 6 3 7 89:57 63
3. VIT 15 2 4 9 93:73 53
4. TRI 14 3 4 9 81:72 52
5. BNO 12 3 7 7 89:68 49
6. OLO 9 6 6 9 71:76 45
7. ZLN 9 6 4 11 72:82 43
8. MBO 10 3 4 14 71:77 40
9. SPA 10 3 4 13 81:92 40
10. PCE 9 4 4 13 74:89 39
11. LIB 8 6 1 14 70:92 37
12. CHO 7 4 7 12 73:92 36
13. LIT 8 4 3 15 68:89 35
14. JIH 6 5 4 14 63:80 32
Narozeniny
Kašna [14. 12. - 17 let]
Ladicek12 [14. 12. - 32 let]
Martulka [14. 12. - 30 let]
PETR350 [14. 12. - 46 let]
satan_klaus [14. 12. - 24 let]
Vincek [14. 12. - 33 let]
vincek141284 [14. 12. - 33 let]
Vincek1984 [14. 12. - 33 let]
Svátky
Dnes slaví: Lýdie

TOPlist
počítáno od 29.12.2006


naše ikonka
HFC Zlín - fanclub zlínského hokejového klubu
partnerské weby
Ševcovský deník - www.daan.estranky.cz
sport365.cz
Shoemakers Zlín - shoemakers.cz

zlínští hokejisté a server www.hfczlin.cz podporují

Podpořte dobrou věc

Máte to doma, je to pěkné, ale nevíte, co s tím? Staňte se Dobrodějem!
Dobročinný obchod



Dáán | před 9 lety | ... Rozhovory

ZLÍN 4.8.2008 - Je považován za jednoho vůbec z nejlepších, zároveň nejvěrnějších hráčů zlínské hokejové historie. V dresu TJ Gottwaldov odehrál celkem 570 utkání ve kterých vstřelil 304 branek. (V nejvyšší soutěži 12 sezón, 377 zápasů, 92 branek, 70 asistencí, 162 bodů, pozn.aut.) Devětapadesátiletý bývalý vynikající útočník JIŘÍ VODÁK, přezdívaný Wasser, jenž je proslulý svým knírkem, působí v rámci možností stále aktivním dojmem. Věnuje se rodině, své chatě, pracuje ve firmě Levier, jenž patří bývalému spoluhráči Petru Leškovi a pokojně si užívá stáří. Rozhovor proběhl v útulné restauraci Vyhlídka na Jižních Svazích, kde v jeho průběhu vykouřil několik cigaret. Téměř pětačtyřicetiminutový rozhovor se protáhl na tříhodinovou debatu, nejen o hokeji.

S hokejem jste začínal až ve 14 letech. Nebylo to proti ostatním spoluhráčům a soupeřům určitá nevýhoda?
“Já jsem měl jednu výhodu v tom, že jsem i předtím sportoval. Věnoval jsem se atletice, ale i jiným sportům, jako fotbalu, nebo házené. Ke sportu jsem byl vedený už od dětství. Ve škole jsme měli sportovní hry mládeže, kde jsme v zimě hráli hokej. Takže jsem základy bruslení měl. V té době nebyl pozdější začátek tak zřetelný, jako by to bylo v dnešní době, kdy musí mít hráči specializaci od útlého mládí.”

V béčku dorostu jste to pod panem Klátilem a Krejčím neměl vůbec jednoduché. Údajně vám to na ledě moc nešlo, přesto vám dali trenéři důvěru a měli trpělivost. Poznali ve vás tedy dřímající talent a chuť něco dokázat?
“Ve čtrnácti letech jsem začínal v žácích, kde jsem pobyl pouze rok. Pak mně pan Klátil vytáhl, protože se mně v družstvu školy dařilo střelecky. Dával jsem hodně gólů a když vybírali hráče, tak se o mně spoluhráči asi zmínili. Na atletickém stadionu, kde mívali hokejisti fyzické prověrky jsem je s nimi absolvoval a od té doby jsem prakticky začal hrát. Tenkrát to nebylo rozdělené na mladší a starší dorost a juniorku, ale kdo na to má a kdo ne. Dělaly se přirozené výběry a já jsem měl to štěstí, že mně zařadili hned do týmu, dnešního dorostu. Třebaže tam byl velký věkový rozestup, protože některým hráčům bylo teprve 15 let, některým už 19 roků. Já jsem v té době moc nehrál, protože jsem byl po tělesné stránce slabší oproti vyspělejším klukům. Snažil jsem se však především využívat své rychlosti a bruslení, protože v naší době se hokej zakládal hlavně na těchto vlastnostech. Přesto všechno jsem moc nehrál, příležitost dostávali starší, takže jsem chtěl s hokejem skončit, protože jsem věčně seděl na střídačce, což mi vadilo. Pozvali mně na nějaký kvalifikační turnaj, kde jsem hrál za B – mužstvo. Tam se mně dařilo, byl jsem jeden z nejlepších hráčů na celém turnaji, tak jsem si řekl, že nejsem tak špatný, abych končil s hokejem, i když jsem nastupoval proti starším soupeřům. Zařekl jsem se, že musím do toho dát všechno, víc trénovat. Přidával jsem si navíc některé dávky, které jsme museli absolvovat na tréninku a další rok se to zúročilo, kdy jsem patřil mezi lepší hráče , prosazoval jsem se a postupně jsem začal nastupovat i za mužský celek.”

V dorostu jste uhráli třetí místo v přeboru republiky, což by se dalo považovat za úspěch. Který z vašich tehdejších spoluhráčů se později ještě výrazněji prosadil?
“Z té moji generace starších tam byl třeba Jarda Hanačík, nebo myslím i Josef Jenáček. Už si ale přesně nepamatuji tu sestavu, takže přesně nevím, kdo tam byl.”

Současně jste byl nominován i do juniorského reprezentačního výběru, který se zúčastnil prvního oficiálního mistrovství Evropy v roce 1967, kde jste celý turnaj vyhráli. Jaké vzpomínky vám utkvěly v paměti na tento evropský šampionát nadějí?
“Já už jsem se zúčastnil takového přípravného utkání v A´rose, které už odehrály základy tohoto mužstva, které v předchozím roce obsadilo druhé místo v neoficiálním mistrovství evropy za Finskem. To mužstvo už se skládalo z osmdesáti procent z hráčů, kteří se zúčastnili již oficiálního mistrovství Evropy v Tampere v dalším roce, kde jsme už získali zlaté medaile, když jsme porazili pořádající Finy. Mně se to v tom předchozím roce do konečné nominace dostat nepovedlo, jelikož jsem se na turnaji v A´rose zranil a byl jsem vyřazen z dorosteneckého reprezentačního mužstva. Když jsem se po zranění vrátil, tak se mně na mistrovství republiky celkem dařilo, proto jsem byl povolán zpět do reprezentace a rok poté jsme to opět vyhráli. Vzpomínky jsou příjemné, protože na úspěšné ročníky se vzpomíná vždycky v dobrém.”

Premiéru v lize dospělých jste si odbyl 1.3. 1967 v posledním kole domácího zápasu s Litvínovem, kdy jste severočechy porazili 4:2. To byl úspěšný debut, co říkáte?
“Když člověk dostane takovou možnost, tak je z toho trošku vyšinutý. Avšak v té době byla v týmu dobrá parta, která podporovala i mladé. Utkání se mi celkem povedlo, ale nejvíc člověka potěší, když ho trenér pochválí. Vedl nás trenér Kobranov, to byl dobrý trenér. Vzpomínám na to rád.”

V následující sezoně 1967/68 jste už po vyléčení z otřesu mozku nastřílel prvních pět branek v nejvyšší soutěži. Zdá se tedy, že jste byl z dorostu, kde vás vedl trenér Nováček, připraven kvalitně...
“Já si myslím, že pan Nováček byl kvalitní místní trenér, který byl na nás hodně přísný, dalo by se říct i “pes”, avšak nakonec to přineslo své ovoce.”

První ligovou branku jste vstřelil 13.12. 1967 brankáři Sparty Praha Pavlu Wohlovi, když jste zvítězili 7:4. Vy jste střílel rozhodující gól na 5:4.Zkuste zapátrat v paměti a popsat tu vaši premiérovou trefu...

“Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem jel ve třetí třetině po levém křídle, dostal jsem přihrávku od pana Kožely, přejel jsem modrou čáru a příklepem jsem vystřelil a trefil jsem to přesně do šibenice. Byl to myslím pátý gól na 4:5 pro nás. Všichni mně objímali, radost byla obrovská.”

Ze začátku jste sestavou pendloval, až vás natrvalo trenér Kobranov zařadil k Maršíkovi a Josefu Koželovi. Jakou úlohu jste si plnil v této útočné řadě?
“V každém mužstvu, když se zařazují mladí kluci, nebo nováčci, tak se zkoušejí na různých místech. Myslím si, že to bylo na přání panů Kožely a Maršíka, protože jsem svůj styl zakládal na bojovnosti a rychlosti. Byli to zkušení hráči a potřebovali vedle sebe někoho mladého, který by jim dělal nosiče vody, který by odvedl tu černou práci vzadu, protože starší hráči do toho dávali víc hlavu, než nohy. Jinak na to vzpomínám dobře, protože zvlášť pan Kožela byl velký učitel.”

Sezónu jste dokončili na 6. místě, tedy nejlepším umístěním v historii hokeje v Gottwaldově v té době. V čem ta sezona byla výjimečná oproti jiným, méně úspěšným, předchozích i následujících letech?
“Já si myslím, že ten rok to vzešlo přímo z toho kádru a jeho vedení, který tady byl k dispozici. Začalo to už přípravou, protože my jsme tady porazili i béčko národního mužstva. Už se tam ukazovaly prvky kvalitní práce, které se pak projevily tím 6. místem. Nemohu si pomoci, ale pan Kobranov byl jeden z nejlepších trenérů, jakého jsem poznal. Byl klidný, dovedl pochválit, když se něco podařilo a tím člověk získal jistotu a klid. Tenkrát se po utkání dávaly třem nejlepším hráčům ceny. On jednou po utkání za mnou přišel a řekl: “Juro, nic si z toho nedělej stejně jsi byl na ledě nejlepší.” Tak tohle u srdíčka zahřeje strašně moc. Prakticky, když hráč vidí, že mu trenér důvěřuje, tak se i lépe hraje.”

Vaším vzorem byl v mládí Stan Mikita, legendární útočník pocházející ze Slovenska. Vy jste měl možnost ho vidět na vlastní oči, když byl v Gottwaldově na návštěvě. Jaký to byl zážitek?
“To se nedá ani popsat. Když vidíte na vlastní oči hráče, který v tu dobu byl téměř modlou. Ten přístup, pohyb a bruslení, to bylo něco neuvěřitelného. Bylo to něco podobného, jako když dnes mladí vidí třeba Jágra, tak my jsme viděli Mikitu. Tenkrát nebyly takové možnosti, jako jsou dnes.”

Další dvě sezóny 1968/1969 a 1969/1970 jste strávil na vojně v Dukle Jihlava. Podle 19 odehraných zápasů s bilancí 2 gólů a 3 přihrávek se zdá, že jste to ve velké konkurenci neměl vůbec jednoduché...
“V té době to v Jihlavě neměl nikdo jednoduché, protože tam byla skoro polovina kádru složená z hráčů národního mužstva. Jsem rád za každé utkání, které jsem tam odehrál. Myslím si, že do toho se projevovala i klubová politika s podepisováním smluv na další sezony. První rok jsem odehrál víc zápasů, než ve druhé sezoně. Oni už přestávali mít zájem o hráče, kteří preferovali odchod domů. Já jsem projevil zájem vrátit se do Gottwaldova, tím pádem se dávalo více šancí hráčům, kteří byli v mužstvu první rok. Jinak po fyzické stránce jsem se cítil výborně. Hrát a trénovat s takovým množstvím reprezentantů dalo velkou školu.”

Dvakrát jste však vybojovali pohár pro ligového šampióna. Jakou na nich cítíte zásluhu?
(chvíli přemýšlí) “Podle odehraných utkání člověk cítí, že ta zásluha je malá. Když hráč základní sestavy byl zraněný, tak dostávali šanci právě ti méně vytěžovaní. Každý, kdo v tom mančaftu byl, má na titulu určitou zásluhu. Osobně to beru tak, že mám radost z toho, že jsem mohl být členem takového mužstva, jako byla v té době Dukla Jihlava. Až na ty odehrané utkání, kdyby jich bylo víc, vůbec bych se nezlobil.”

Vašimi trenéry byli Jaroslav Pitner a Stanislav Neveselý. Tedy dvě trenérské legendy československého hokeje. Jaký jste měl s nimi vztah?
“Když jsem měl v té době osmnáct, nebo devatenáct let, tak ten osobní vztah ještě nebyl takový, jaký by měl být. Po trenérské stránce si myslím, že pan Pitner byl velký hokejový stratég. Standa Neveselý odváděl velkou práci přípravy tréninku a zátěže po té kondiční stránce, takže oba se navzájem doplňovali. Ukázalo se to i poté, když převzal národní mužstvo.”

Téměř celou kariéru jste strávil v dresu Gottwaldova. Logicky jste tedy měl minimální možnost obléct reprezentační dres, což se vám s výjimkou juniorského evropského šampionátu nepovedlo. Nemrzí vás to s odstupem času?
“Já jsem prakticky odehrál jedno utkání za áčko národního mužstva, ve kterém jsme v Ústí nad Labem prohráli s týmem Finska. Oni pak zveřejnili, že to bylo béčko nároďáku. Trošku to zamrzí, že si člověk nezkusil přičichnout k tomu mezinárodnímu hokeji za národní tým. Nechci to rozvádět, ale jeden start jsem tam měl mít. Více utkání jsem odehrál za béčko, nebo v dresu Českého Lva. Když jsme byli na turnaji v Rusku, tak jsem tam byl vyhodnocen nejlepším hráčem. Bylo to pro mne takové ocenění, že za něco stojím mezi hráči, kteří se častěji objevovali v mužstvu.

Vzhledem k vaší výkonnosti lze předpokládat, že jste obdržel nabídky i z jiných klubů. Vy jste však zůstal věrný téměř po celou kariéru Gottwaldovu. Proč?
“Už na vojně projevila zájem Plzeň, nebo Sparta Praha. Tamní představitelé mně dokonce navštívili v Jihlavě. Mně to však víc táhlo domů. Dalo by se říct, že to bylo takové koketování. Potom, když jsem se dostal do širšího výběru reprezentace před mistrovstvím světa v Praze 1972. V té době se ozvala Kometa Brno, Litvínov a opět Sparta. Zájem byl, ale v té době byly přestupové podmínky zavedené jinak, než jsou v dnešní době. Dnes hráč hraje i ve třech různých mužstvech během jedné sezony. V naší době to bylo zavedené tak, že když se oddíly nedomluví, tak osmnáct měsíců nesmíte hrát. Jenom, když mně Gottwaldov upozornil, že pokud se nedomluvíme, budu rok a půl bez hokeje, tak to pro mně byly dvě promarněné sezony a to jsem dal vždycky přednost hraní, než nějaké atraktivní nabídce.”

Přestože jste byl menší postavy, dokázal jste se se svou rychlostí a výbušností prosadit. Jak moc to bylo v tehdejší konkurenci obtížné?
“Pojetí hokeje bylo trochu jiné. Nehrálo se tak silově, jako dnes. Hrál jsem proti takovým hráčům, jako byli Nedomanský, Hlinka, v obraně Machač, Pospíšilové, nebo Horešovský, který v tu dobu byl asi nejrobustnější obránce u nás. Tam byla výhoda, že třeba na ty drobnější a rychlejší nebyli zvyklí. Nedělalo mi to velké potíže.”

Celou kariéru jste odehrál na obou křídlech útoku. Většinou však na levém, které má spíše defenzivní povinnosti. Netušíte proč vás trenéři stavěli tam, když na pravé straně mohlí více využít vaše ofenzivní schopnosti a váš potenciál?
“Tak to je záležitost trenérů a oni musí vycítit, co mužstvo potřebuje. Nemohlo se hrát vyloženě na jedince, ale nevím jak je to dnes, již delší dobu netrénuji. Myslím si, že to je věc trenérů, kteří musí vědět, na kterém postu je danný hráč pro mužstvo nejprospěšnější.”

Po skončení vrcholové kariéry jste ještě několik sezón odehrál v krajském přeboru v dresu Vsetína. Zkuste trochu přiblížit působení z druhé strany kopce Sírakova...
“Můžu říct, že jsem tam byl spokojený. Když se to tak vezme, tak jsem udělal nevyzpytatelný krok, protože z nejvyšší soutěže jsem se najednou ocitnul až ve čtvrté lize. Oni už tenkrát měli velké cíle vybudovat mužstvo na postup. S tímto cílem se tam stahovali hráči, především bývalí hokejisté Gottwaldova, kteří hráli třeba v Přerově a jiných městech. Udělala se dobrá parta, hned prvním rokem jsme postoupili do třetí nejvyšší soutěže. Ve čtyřiceti letech, kdy toho už má člověk dost, mě oslovili s nabídkou zdali bych nechtěl být druhým hrajícím trenérem. Nabídku jsem nakonec odmítl s tím, že budu buď dál hrát, nebo trénovat. Rozhodl jsem se tedy dělat asistenta panu Trnkovi. Tvořili jsme mužstvo na postup do druhé nejvyšší soutěže, což se nám nakonec během roku povedlo.”

V jakých konkrétních situacích může trenér využít své zkušenosti z dlouhodobé kariéry, kterou máte za sebou?
“Sport jako celek přináší do trenérské činnosti zkušenosti a jiné prvky, se kterými se člověk setkával denně po celou aktivní kariéru. Avšak doba jde rychle kupředu, životní tempo se zrychluje a mnoho věcí se mění a člověk nemůže čerpat pouze ze zkušeností, musí se i učit novým věcem.”

Jak jste už zmínil, v ročníku 1991/92 jste vedl společně s Janem Trnkou tým mužů Vsetína v 1. národní hokejové lize (ČNHL) Jak úspěšná byla vaše spolupráce?
“My jsme jako nováček postoupili do 1. národní ligy a umístili jsme se na 9. místě. Můžu být rád, že jsem začal trénovat s panem Trnkou, protože to byl moc rozvážný trenér, se kterým jsem se na trenérském postu vhodně doplňoval. Nedělali jsme rozdíly, kdo je první a kdo druhý trenér, ale respektovali jsme názory jeden druhého, což se pak projevovalo i na výkonech a výsledcích mužstva.”

Byl jste i u největšího úspěchu hodonínského hokeje. V sezoně 1994/95 jste ve druhé nejvyšší soutěži obsadili 5. příčku, když jste nešťastně ve čtvrtfinále play off prohráli s Havířovem. Jak vypadala z vašeho pohledu celá sezona?
“Když to zpětně hodnotím, tak po trenérské činnosti dopadla úspěšně. Byl jsem s mužstvem spokojený. Jenže nejvíc jsem byl zklamaný tím, že po nejúspěšnější sezoně, která tam kdy byla, se celý klub rozpadl a hokej tam na dlouhou dobu skončil. Po skočení angažmá ve Vsetíně jsem po dvou letech opět začal trénovat a objevil jsem se právě v Hodoníně. Byla to pro mně určitá satisfakce, protože ve Vsetíně jsem byl druhý trenér, v Hodoníně pak hlavní trenér. Měl jsem z toho trochu obavy, ale nakonec se sezona zdařila.”

Havířov začínal doma a dvě výhry (1:3 a 2:4) soupeře přiblížily postupu. Posléze jste ve třetím duelu vedli po 2. třetinách již 2:0. Soupeř 6 vteřin před koncem vyrovnal a v prodloužení vstřelil rozhodující branku. V čem se tedy stala osudná chyba? Nebránili jste jen výsledek?
“Já si myslím, že celé play off se nám nepovedlo hlavně z hlediska kádru. Hodně hráčů bylo zraněných a my jsme dohrávali třeba na pět, nebo na čtyři beky. V Havířově jsme dokonce měli pouze tři klasické obránce. To se následně projevila velká únava, ze které pramenily chyby, které soupeř dokázal potrestat. V tom domácím zápase jsem se rozhodl pro určité typy hráčů, které jsem do zápasu nasadil. Na poslední minuty zápasu jsem na led poslal tehdy mladého Hlavačku, který je momentálně ve Zlíně. Někdo řekl, že to byla chyba, ale v celém utkání hrál dobře, dostal důvěru. Po neúspěšném zápase přišla výtka, proč jsem tam nepostavil zkušenějšího hráče, ale i v obyčejném životě je takových “proč” mnoho.”

V týmu jste měl mnoho tehdy nadějných a talentovaných hráčů, jako byli například Martin Hlavačka, David Havíř, Vítězslav Jankových, Petr Kuběna, ale i hráče jako Karel Buřič, Robert Svoboda, Josef Turek a další. Jak se s nimi pracovalo?
“Mezi hráči a trenéry byla velká důvěra. Nikde to nemůže být stoprocentní, ale hráči věděli, co si ke mně mohou dovolit a i já jsem věděl, co jim můžu povolit a co už ne. Když už to přerostlo únosné hranice, museli někteří hráči odejít. Byli tam hráči, kteří k tomu přistupovali zodpovědně. Konkrétně třeba Galko, což byl problémový kluk, ale já jsem s ním neměl žádné problémy.”

Hodonínský klub po úspěšné sezoně na dlouhých 6 let zanikl. Myslíte si, že představitelé klubu a vedení města udělalo opravdu všechno, aby našlo sponzory a klub před krachem zachránilo?
“Myslím, že ne. V tu dobu tam pracovali lidé, kteří vyloženě neměli zájem, aby hokej v Hodoníně fungoval dál. Měli jiné zájmy, což se ukázalo i s prodejem stadionu, kde stála tržnice.”

V létě 1996 si vás hlavní trenér Horst Valášek vybral za asistenta. Překvapilo vás to?
“Byl jsem v první chvíli překvapený a následně jsem cítil i pocit potěšení a radosti, že mi Horst důvěřoval. K té sezoně bych se však nechtěl vracet, protože mi ukázala pozitiva, ale i negativa. Mám na to svůj vyhraněný názor.”

Přesto vám ještě jednu otázku položím. Trenér Valášek byl začátkem prosince odvolán. Jako hlavní trenér mužstvo převzal Eduard Novák, vy jste zůstal ve své pozici po celou sezónu. Najdete příčiny neúspěchu, který váš tým zanechal na konečném 10. příčce extraligové tabulky...
“Bylo tam hodně okolností, ale nechtěl bych o nich mluvit. Jednoduše to nefungovalo po ose od vedení, přes trenéry až po hráčský kádr.”

Takže chyběla základní komunikace celým spektrem zlínského klubu?
“Nebyla vůbec žádná komunikace, se shora dolů a naopak. Bylo to postavené na takovém vztahu, že všichni chtějí, ale nejde to...”

V kariéře trenéra to však byla vaše jediná sezona v nejvyšší soutěži. Proč se vám na střídačce nevedlo lépe?
“Myslím, že je to odezva....” (dlouze přemýšlí)

Předchozí sezony? Že už jste po negativní zkušenosti neměl chuť do práce trenéra?
“Já jsem byl ještě pod smlouvou, ale vedení se domluvilo s Uherským Hradištěm. Tam jsem byl spokojený, ale už jsem to nebral tak, že bych chtěl být trenérem na hlavní pracovní úvazek.”

Replika vašeho dresu je vyvěšena pod stropem zimního stadionu Luďka Čajky. Co to pro vás znamená?
“Je to taková čest a uznání celé mé práce pro zlínský hokej.”

Zaslechl jsem, že ještě vypomáháte Petru Leškovi staršímu ve firmě Levier se sídlem v Otrokovicích. Na jaké pozici pracujete?
“Ano, dělám u Petra Lešky. Právě jsem se rozhodl skočit. Dnes je jiná doba, proto si myslím, že pracovat musí hlavně mladší lidé, protože musí s dobou trošku žít. Nedá se přežívat z toho, co bylo předtím. Svět se hodně změnil. Náhled na sport je dnes úplně jiný. Dnes je to ekonomická záležitost. Ne jako třeba v době, když jsem trénoval ve Vsetíně. Tam se hrálo třeba pouze za párek a podobně. Do doby, kdy tam přišel pan Zubík a nastolil tam jiné pořádky.”

Takže co momentálně děláte?
“Momentálně pracuji u Petra Lešky, ještě společně se Zdeňkem Albrechtem, takže jsme se tam setkali všichni tři. Děláme všechno proto, aby firma přežila.”

Sledujete zlínský hokej i nadále?
“Jeden rok jsem byl po operaci kyčle, tak jeden rok jsem vůbec nechodil, ale jinak hokej sleduji. Utkání si vybírám. Nejdu za vítězstvím, ale jdu se podívat na pěkný hokej.”

Nyní máte možnost něco vzkázat zlínským fanouškům. Co by to bylo?
“Prostě ať fandí, co se dá, protože atmosféra na hokeji být musí. Věřit mužstvu, ikdyž se zrovna nedaří, nebo hlavně, když se nedaří, protože povzbuzovat pouze, když se vyhrává je málo. Aby hráči viděli, že za nimi lidé stojí, pak i hráči se snaží překonat své možnosti.”

www.daan.estranky.cz - Dáán




Přečteno: 4206x (naposledy 14.12.2017, 09:08) | Komentářů: 1


Komentáře k článku (1)


Jabon: Daan(12.08.2008)
Díky, Daane, za zajímavý rozhovor s Jirkou Vodákem a za oživení vzpomínek z dětství . Jirka se mi velice líbil, byl velice šikovný a chytrý hráč.


Vložte váš komentář k článku

   

Pro vložení komentáře musíte být přihlášen/a!
 
   

Copyright ©2006 - 2017, | www.hfczlin.cz | info@hfczlin.cz
(generováno systémem Webgolem za 0.7658 vteřin)


Nepřihlášen/a

Login: Heslo:  
Do dalšího zápasu extraligy zbývá:
[JIH-ZLN, 20.12.2017, 17:30]
Související články
žádné články
Nejčtenější články
Zlínské Buly na zápas proti Třinci (252x)

Celkem článků: 661