Minulý zápasPříští zápas
Domácí
LIB
Hosté
ZLN
neděle 6.12.2020, 16:00
25. kolo
Domácí
ZLN
Hosté
KVA
úterý 8.12.2020, 17:00
9. kolo

Tabulka
V P SK B
1. TRI 13 1 1 0 69:35 42
2. PLZ 11 3 1 3 69:41 40
3. KVA 11 1 0 4 49:48 35
4. SPA 10 1 2 6 62:45 34
5. MBO 9 1 2 4 59:40 31
6. HKR 9 1 0 7 50:38 29
7. LIB 6 2 2 7 48:46 24
8. BNO 5 2 1 7 41:46 20
9. VIT 4 2 3 6 36:47 19
10. PCE 3 3 1 9 36:55 16
11. ZLN 4 1 0 11 41:54 14
12. OLO 4 0 2 10 28:55 14
13. LIT 2 3 1 9 29:43 13
14. CEB 2 0 5 10 39:63 11
Narozeniny
Dokins [5. 12. - 28 let]
Hanybph [5. 12. - 28 let]
hanyy [5. 12. - 28 let]
hnnybph [5. 12. - 28 let]
Panda [5. 12. - 36 let]
Xi Xao [5. 12. - 29 let]
Svátky
Haklbery [Jitka]
ihanek [Jitka]
jíta [jitka]
jitula [Jitka]
jitulaa [Jitka]
jitule [JITKA]
ovinka [jitka]
poli [Jitka]

TOPlist
počítáno od 29.12.2006


naše ikonka
HFC Zlín - fanclub zlínského hokejového klubu
partnerské weby
Ševcovský deník - www.daan.estranky.cz
sport365.cz
Shoemakers Zlín - shoemakers.cz

zlínští hokejisté a server www.hfczlin.cz podporují

Podpořte dobrou věc

Máte to doma, je to pěkné, ale nevíte, co s tím? Staňte se Dobrodějem!
Dobročinný obchod



Dáán, Katja, Sui | před 13 lety | ... Rozhovory

Juraj Jurík ZLÍN 29.8.2007 Odchovanec skalického hokeje, střelec od pána boha, technicky velmi dobře vybavený hráč a skvělý bruslař. Tak by se dal charakterizovat nedávno devětatřicetiletý bývalý vynikající křídelní útočník, dnes trenér zlínské přípravky, JURAJ JURÍK. Posadili jsme se do útulné trenérské kanceláře a Juraj začal dlouze povídat o svých dojmech, které zažil nejen ve žlutomodrém dresu, ale i o trenérské profesi, která, jak se zdá, ho velice baví. Ani jemu, ani jeho synům nikdo v hokejovém prostředí neřekne jinak, než Čurda. Doma mu již roste následovník, proto nebude dlouho trvat a v extralize se budeme moci kochat uměním dalšího z rodu Juríků, Juraje mladšího, kterého si tatínek drží pevnou rukou při zemi. Více vám napoví tento obsáhlý rozhovor spojený s dotazníkem.

Jste odchovancem skalického hokeje. Kdo stál za Vaším příchodem v dorosteneckém věku do tehdejšího Gottwaldova?
„Já jsem přišel v roce 1986, jako osmnáctiletý. Tehdy byl trenérem pan Uher s panem Maršíkem. Přišel jsem v době, kdy v předchozím roce skončili třetí.

Po Vašem příchodu jste se údajně okamžitě prosadil do prvního mužstva. Jak moc to bylo obtížné?
”Měl jsem už nějakou zkušenost, protože jsem vlastně dva roky hrál slovenskou národní ligu. Všechny soutěže měly vyšší úroveň než dnes. Hráči neodcházeli za lepším, bylo těžké se prosadit. Začínal jsem ve Skalici vedle pana Miklošoviče, který teď trénuje ve Slovanu Bratislava. Byl to vlastně reprezentant, který v Dukle Trenčín končil. Když jsem přišel do Zlína, měl jsem velké štěstí, že mladí hráči dostávali příležitost a byli zařazováni k těm starším. Začínal jsem s Vlašákem (Rostislav Vlach pozn. aut.) a Pavlem Jiskrou. Takže start byl daleko jednodušší. Přišel Pavlas a hrál s Albrechtem. Kluci tak byli začleňováni do pětek k mazákům a tak se od nich učili.“

Mimo jiné jste se zúčastnil i juniorského světového šampionátu v Piešťanech. Jak na tuto akci vzpomínáte?
„Vzpomínám na to moc rád. Vlastně rok předtím jsme byli ještě na mistrovství Evropy osmnáctek, protože sem nejezdili Američani a Kanadani. Byl to ročník 1968 a 1967. Vím, že tam byla tehdy silná zlínská enkláva. Peťa Pavlas, Robert Svoboda, Kapustín (Tomáš Kapusta pozn. aut.), Němča (Roman Němčický pozn. aut.) a já. Bylo to pěkné, jen škoda toho, že jsme téměř sahali po zlatu. Prohrávali jsme s Finy 2:0 v posledním zápase a kdybychom remizovali, tak jsme se mohli stát poprvé mistry světa. Vyrovnali jsme na 2:2 a mysleli si, že je zlomíme, ovšem nakonec jsme prohráli 4:2. Jani Ojanen nám dal dva fíky.“

Sezonu 1989/90 jste strávil na vojně v Dukle Trenčín. Jaké to bylo období ve Vaší kariéře?
„Vojna byla pro každého mladého kluka určitý zlom. Pro mě byla výhoda ta, že jsem u toho mohl sportovat a taky, že jsem se dostal do Trenčína. Za prvé jsem to měl blíž domů, tehdy už do Zlína a druhá věc byla, že tehdy, když jsem do Trenčína přišel, tak odtud odcházel Vláďa Růžička. Rok předtím skončili druzí. Hokej v Trenčíně měl vzestupnou tendenci a byla tam strašná euforie. Lidé tam hokejem žili. Ze Skalice si pamatuji, že jeden rok vypadli z extraligy a hráli slovenskou národní. To tam tehdy hrál Jirka Hrdina ze Sparty, který nešel do Jihlavy, ale právě do Trenčína a hrál tam druhou ligu. Vždycky balancovali tak na hraně, ale když jsem přišel na vojnu, tak měli ustálený kádr. Hráči se netlačili jenom do Jihlavy, ale šli i do Trenčína. Byli tam velice kvalitní hráči..“

Zpět ke Zlínu. Jako hráč jste byl i u prvního valašského finále 1994/95. V prvním zápase jste na ledě Vsetína vstřelil jeden ze šesti gólů Beranů. Vybavujete si ještě tu situaci?
„Přesně vím. Po levé straně, kde jsou střídačky jsem vystřelil a Čemanovi (Roman Čechmánek pozn. aut.) to prošlo mezi nohy.

Jenže Vy jste ten zmiňovaný zápas nakonec vyhráli 6:3, ale ve třetí třetině domácí zkorigovali třemi brankami skóre. Jak moc důležitý byl tento fakt v dalším průběhu finálové série?
„Ten zápas už ne. Lidé je hrozně povzbuzovali, ale tam bych zlom neviděl. Zlomový moment byl druhý zápas, který jsme prohráli 2:1. Myslím si, že s troškou štěstí tam tehdy Jenas (Luboš Jenáček pozn. aut.) dal na 2:1. Krajíček si do toho nějak lehl a Jenas ho trefil do štýlku a ho to přelobovalo. My jsme měli víc ze hry. Myslím si, že jsme byli v roli favorita, když už jsme se do finále dostali a tehdy jsme tomu byli hodně blízko. Když se na to dívám s odstupem času, mám pocit, že jsme to měli uhrát. Důležitý byl druhý zápas, který Vsetín vyhrál 2:1, jeli k nám a tady to zařídil Sršeň, který dal pěkný gól. Obešel beka a Čavarovi (Jaroslav Kameš pozn. aut.) to dal pod ruku. Tam se ta série lámala, Vsetín už byl bojovnější. Když jsme do serie vstupovali, tak jsem věřil, že to uhrajeme."

Ve žlutomodrém dresu jste odehrál celkově 9 sezon, 392 zápasů a vstřelil 138 branek. Která z nich byla ta nejdůležitější?
„Ále... důležité branky se dávají v rozhodujícím finále. Jinak pěkná branka byla třeba doma v semifinále, mám pocit s Kladnem, kdy jsme prohrávali 3:1 a já jsem vyrovnával na 3:3 a ještě předtím jsem nahrával Očkovi (Miroslav Okál pozn. aut) na 3:2. Šlo se do penalt a už jsme měli mečbol. Paterovi to nějak poposkočilo, myslel jsem, že už to Jarda (Kameš) čapne, ale on to nějak prohodil a vyrovnal. Pak se jelo obráceně na náhlou smrt a nakonec vyhráli. V rozhodujícím zápase jsme vyhráli na Kladně 5:1 a postoupili do finále... Člověk si pamatuje na hattricky, já dal tři, proti Slovanu, Košicím a Litvínovu.

Potom jste přestoupil do Olomouce, kde jste však vydržel pouhých 12 zápasů a další štace byla Opava. S ní jste v sezoně 1996/97 skončili poslední. Jak těžce jste snášel takové dílčí neúspěchy?
„No porážky mě samozřejmě mrzely, ale hokejově jsem se cítil dobře, měl jsem štěstí na spoluhráče. Hrál jsem s Martinem Filipem na centru, další rok tam přišel Zbyněk Mařák, to jsme udělali docela dobrou pětku. Pak jsem měl na centru Piskoře. I když jsme jako mužstvo paběrkovali, tak hra naší pětky nebyla špatná, v podstatě to na nás stálo. Všechno stojí na financích. Ze začátku to bylo v pořádku, ovšem potom, jak se to začalo trošku hatit, jsem odešel do Skalice. To stejné bylo v Olomouci. Rok potom tam došlo k odkoupení od Karlových Varů. Měl jsem už namířeno do Třince, ale nějak to padlo. Opava tehdy byla ambiciozní klub, který chtěl postoupit do extraligy. Vedl to pan Masný, který se dneska pohybuje v politice. Sešli se tam jak vysloužilejší hráči, tak i střední generace. Rusové Bělov, Gorbačov... Nějaká vize tam byla. Já jsem tam hrál dva roky. Pak jsem odešel do Skalice.“

V následující sezoně jste se tedy přestěhoval na Slovensko. Dlouhých 6 sezon jste odehrál za mateřskou Skalici. Nabízí se otázka. Cítíte se jako doma ve Zlíně nebo právě ve Skalici?
„Já už jsem Zlíňák. Ve Skalici mám rodiče, narodil jsem se tam a rád se tam vracím. Ale už přes dvacet let žiji ve Zlíně. Třebaže jsem hrál v Opavě nebo Olomouci, pořád jsem měl rodinu ve Zlíně. A cestoval jsem.“

Aktivní kariéru jste ukončil ve druhé lize ve službách brněnských klubů Techniky a Hvězdy. Nepřál jste si trochu důstojnější rozloučení? Skončil jste v tichosti, bez fanfár...
„Ono jak se to vezme. Po návratu ze Slovenska byla jiná doba. Pravidla byla taková, že znevýhodňovala menší hráče. Dnes naopak pravidla technicky vyspělým hráčům vyhovují. Já jsem tehdy v Technice i ve Hvězdě měl určitou cenu, kterou ostatní kluby třeba v první lize, ale i jinde nebyli ochotni akceptovat. Ten konec přišel rychle. Pak přišla navíc nabídka k trénování. Když si o rok o dva prodloužíte kariéru, tak někteří hráči mají štěstí, že kariéru ukončí jako extraligoví. Když se podíváme, tak v extralize hraje hodně hráčů, kteří by už tam neměli co dělat.“

Po skončení aktivní kariéry jste se pustil do trénování mladých zlínských talentů. Jak moc Vás tato práce naplňuje?
„Řekl bych, že jsem do toho skočil rovnýma nohama a jsem spokojený. I když moje ambice jsou někde jinde, trénování dětí je dobrá zkušenost pro začátek. Když máte k dispozici šikovný ročník, je radost s nimi pracovat. Tam se netrénuje, tam se učí, jak se má udělat oblouk, jak se provede klička. Já to dělám třetím rokem a vidím, co se kluci za tu dobu naučili. Za ten rok si můžete svoji práci zrekapitulovat a vyhodnotit, jak hráči povyrostou. Od září začínám studovat trenérskou licenci skupiny A. Určitě bych chtěl k vyšším ročníkům, pak k dorostu, juniorům a třeba i ke chlapům. Málo bývalých hráčů má tu možnost trénovat hned juniorku nebo muže. Myslím, že práce s mladšími kluky není na škodu. Tady člověk vidí, jak je ta práce náročná. Někdo si myslí, že s dětmi je to jednodušší, ale je to náročnější než s muži. Protože v tom áčku už jsou přece jen dospělí lidé, na které můžete nějak zatlačit, apelovat. Už to hrají i za peníze. Tady ty děti to hrají pro radost, vy je k něčemu vychováváte, k něčemu je vedete a předáváte jim své zkušenosti. Vracíte se do toho, co vám předávali vaši trenéři. Učíte je to, co by měli vědět a co by se měli naučit, aby měli to štěstí a mohli se hokejem živit. To se podaří možná jednomu klukovi z ročníku. Je to chyba rodičů, kteří si myslí, že se jejich děti budou živit hokejem, ale tak to není. Bohužel.“

Využíváte nějak svých zkušeností, které jste jako aktivní hráč nasbíral? Nebo naopak k práci, kterou děláte, musíte přistupovat jiným způsobem?
„U těchto dětí ve čtvrté a páté třídě není nějaký herní systém, že bych používal nějaké poznatky, jak jsme hráli my. Učíte je, aby dobře vedli puk atd. a využívám moje přednosti, to co jsem uměl. Dobrá střela, vedení puku, klička, prostorové vidění a právě tady se snažím své vlastnosti a dovednosti přenášet na děti a vštěpovat jim vlastnosti jako jsou dravost, bojovnost a srdíčko. V pozdějším věku v dorostu a juniorce přichází řada na herní systémy. Tady jde hlavně o to, abyste ho naučil, že má obránce najít útočníka, že ho má vytláčet k mantinelu, protože ti kluci to ještě neví. To jsou zkušenosti, co mám já. Myslím si, že to byly právě moje přednosti, dobré bruslení, pohyb a nasazení. Jsou to vrozené vlastnosti. Někdo to má a musí se to v něm probudit, někdo to nemá, bohužel. Hokej je impulsivní sport.“

Která lidská vlastnost je nejdůležitější na trenérovi mládeže?
(přemýšlí) „Jak bych to řekl? Takový vstřícný přístup ke každému klukovi na jeho mentální úrovni. V podstatě musíte odhadnout, na co ten kluk má, co v něm je. Co v něm rozvinout a naopak potlačit. Protože hokej je kolektivní hra, ale zároveň i individuální sport. Dnes musí být hráč nachystaný tak, že když přijde do nového mužstva a postavím ho do určité pětky, tak se musí ukázat, jak mu to jde i s novými spoluhráči. Není velikost hráče, když hraje osm let pohromadě s dalšími dvěma hráči, ale třeba se to někomu podaří a sedí jim to. Velikost hráče je v tom, že když ho vyřadím z konceptu a zařadím ho mezi další hráče a on s těmi hráči dokáže najít společnou řeč a prosadit se. Takový hráč je potom lídr v každém mužstvu. A to jsou právě ti velcí hráči.“

Jak moc Vám mluví rodiče vašich svěřenců do vaší práce?
„Snaží se hodně, ale v tomto já jsem neoblomný. Já (důrazně) určuji, co je dobré. Rád si vyslechnu názor nějakého rodiče, ale pro mě není rodič partner na úrovni trénování. Pro mě je rodič partner na úrovni výchovy a rozvoje dítěte. Pro mě to není partner, jak já trénuju a jestli dobře trénuju. Jiná věc je ta, když přijde rodič, který hrával hokej. Tak s tím se pobavím, ale ne rodič, který dá dítě na hokej a myslí si, jak se to má dělat.“

Jste trenérem zlínské přípravky. Dá se už i v tak útlém věku rozpoznat potenciál a talent?
„Řekl bych, že v páté, šesté třídě už určitý náhled na jednotlivé hráče můžete mít. Jeden je výbušný, druhý je zdravě agresivní, třetí dobře vede puk. Ale nedá se úplně říct, že z toho bude super hokejista, nebo máš kluka a řekneš: Z toho nic nebude. Hokej je specifická hra. Já říkám, že to je nejtěžší sport. Bruslit se nenaučí každý, co se týká techniky, vedení puku a rychlosti hry. Je to sport, na který musíš mít vlohy. Například fotbal je chůze, to je přirozená činnost. Ale hokej je činnost, kterou se musíš naučit. Ne každý to zvládne. A když se do šesté třídy pořádně nenaučí bruslit, tak už má veliké nedostatky, handicap. To ho pak posouvá oproti jiným klukům níž a pak na tom ztrácí. Může mít nějakou přednost, dobře čte hru, ví kde se postavit, přihrát, ale když nezvládne dobře bruslení, tak nestíhá. V tomto věku se to dá ještě stihnout. Ale bruslení v dorostu, juniorce a pak v chlapech jde poznat, že mu chybí. Špatnému bruslaři se to později vrátí. Je všude později a tu kličku prostě neudělá. Ten horší, který je hloupější na hru, ale dobře bruslí ho prostě dojede. Nějak specificky se to říct nedá. Měli jsme spoustu šikovných hráčů, ale pak přišla puberta, zamilovali se, začali kouřit, protože to jsou bláznivé roky pro děcka a skončili. Také záleží, v jaké rodině žijí. Některý je šikovný, ale rodiče na něho nemají čas a kluk také skončí. Je potřeba, aby rodiče děti popotlačili, někdy se stane, že děti řeknou, že skončí. Je na rodičích, aby je podrželi a vedli je k hokeji. Pak je to za půl roku přejde a jsou rádi, že hokej hrají. Je tam spousta aspektů, které můžete ovlivnit, ale nemusíte, aby se vám podařilo dobrého hráče vypiplat. A pak je tady štěstí. Stačí jedna zlomená ruka nebo noha a je po kariéře. Rodiče dnes už v dorostu a i juniorech své děti netlačí, aby studovali a to je veliká chyba. Bez maturity nemůžeš dělat ani hasiče. Nebo do učení, aby byl vyučený. Všichni si myslí, že když je v dorostu, tak že bude hrát hokej. To je velká chyba.“

Váš syn pokračuje ve Vašich stopách. V loňské sezoně nechybělo mnoho, aby se radoval z juniorského mistrovského titulu. Vidíte na něm, že zdědil nějaké Vaše geny?
„Já bych řekl, že co zdědil je nějaká ta zarputilost a fakt, že do toho dává všechno. Že se v tom zápase odevzdá, že bojuje. To mu nemůžu vytknout. Co u něho trošku postrádám je taková herní vyzrálost a myslím si, že má oproti mě takový... já jsem byl prostě střelec. Nechci, aby to vyznělo jako chválení, ale já jsem ze tří šancí dvě dal. A to šlo se mnou i v dorostu, i juniorech. Já jsem se v patnácti nedostal do výběru, protože mi říkali, že jsem malý. A v šestnácti už jsem v dorostenecké lize byl nejlepší střelec na Slovensku. Na základě toho mě pak museli vzít do sedmnáctky, protože už se to tam někde odrazilo. A když jsem přišel, tak na srazech jsem góly dával. Než jsem přišel do Zlína, tak jsem vždycky hrával koncové pravaso (pravé křídlo pozn. aut.). Zdeněk Uher ze mě udělal levé bránící křídlo a tím mě posunul do druhé vlny. Měl jsem velké štěstí na své spoluhráče, když jsem hrával s Otvírákem (Jaroslav Otevřel pozn. aut.), tak mně to jen nachystal a když jsem to tam měl, tak jsem to tam bouchnul. Byla výhoda, že jsem ty šance proměňoval. Myslím, že v tom má syn velký nedostatek. Já rodičům netvrdím, aby jejich děti sbíraly body, jak na běžícím pásu, ale hokej se hraje proto, aby se ty branky dávaly. Když tu šanci máš, tak ji musíš proměnit. Mně přijde, že v našem mužstvu kromě Balaštíka nemáme žádného vyloženého střelce, který dokáže šance proměnit. Nejsou hráči, kteří dají třeba opakovaně 20 branek za sezonu. Ti kluci jsou rychlejší, tvrdší, ale zbrklí v koncovce, tak v podstatě vévodí střelecké tabulce ti, co hráli se mnou. Třeba Paty (Pavel Patera pozn. aut.) nebo Procházka. Ti si v koncovce počkají, jsou rozvážnější, zachovají chladnou hlavu. Je pravda, že gólman má nějakou výhodu, ale nemá ji takovou, jakou má hráč. Hráč určuje, co bude. Jo, golman může udělat zákrok, skočit tam a vychytat tě, ale když se podíváte, tak zkušenější hráči, jako je třeba Bednář nebo Beránek dávají spoustu branek. Počkají si na to a tu příležitost promění. Ne, že to zkusím a zahodím ji. On, když ji má, tak ji na devadesát procent dá, protože ví, kam má vystřelit. Jsou zásady, že třeba když to dáte na mrtvou nohu deset čísel, tak to žádný golman nechytí. Ríša Hrazdíra věděl, že to tam střílím dvacet let, a když tam pojedu teď, tak to tam dám. Bude tam nachystaný, bude tam stát. Golman vám řekne, že to jsou hluchá místa. Z toho právě těží Baláš (Jaroslav Balaštík pozn. aut.), zrychlil střelu, naučil se to a taky trefuje jedno dvě místa v podstatě naslepo. Pro mě je takový žonglér s pukem Lešoun (Petr Leška pozn. aut) nebo Larry (Martin Hamrlík pozn. aut.), kteří mají šikovné ruce.”

Nedávno se rozjela anketa o zlínskou hokejovou legendu století. Vaše jméno se ve druhém předkole zřejmě umístí na druhém místě. (V průběhu rozhovoru ještě nebylo druhé kolo uzavřeno, přesto pan Jurík drží druhé místo s velkým náskokem) Tím pádem postupujete do finále. Co tomu říkáte?
„Já myslím, že mě volili děti, co mě znají. Trénuji děti narozené v roce 1997 a to už jsem tady nebyl. Takže mě znají pouze z kartiček. Myslím, že ti co hlasují jsou věkem teenageři, přitom si mě taky nepamatují. Mě pamatuje úplně jiná generace. Ta nepočítačová. To, že jsem se dostal tak daleko je tím, že se to rozkřiklo právě mezi dětmi. Je to pěkné, ale děti měly akci a volily pana trenéra. Znají Čáju (Petra Čajánka pozn. aut.) Lešku, Hamrlíka. Ale dnes si mladí lidé pamatují jen současné hráče, ty bývalé neměli příležitost vidět. Ty ankety jsou o současných hráčích. Mě už si nevybavuje moc lidí, přestože jsem hrál tady, vstřelil jsem něco přes stovku, myslím 138 golů. Dalších přes sto jsem dal na Slovensku, tak kdybych tady vydržel, měl štěstí na spoluhráče a zranění, tak bych se na ty dvě stovky přeplácal.“

Mohl byste závěrem něco vzkázat zlínským fanouškům?
„Já bych jim vzkázal asi to, že se vůbec nezměnili. Jsou pořád stejní, jací byli. Když se daří, tak povzbuzují, když se nedaří, tak nepovzbuzují. To je pořád to samé. Teď trošku obživnul ten roh, co tady burácí. Ale jinak zlínský fanoušek je specifický v tom, že fandí pouze, když o něco jde a fandí, když se mužstvu daří. Když se mužstvu nedaří, tak místo fanoušků tam sedí 4500 platících trenérů, kteří okamžitě ví, jak by to mělo být.“

DOTAZNÍK

Hokejové začátky? Kdo vás přivedl k lednímu hokeji?
”Maminka v šesti letech, paradoxně byl otec v té době hráčem ZVL Skalica.”

Jak vzpomínáte na svůj první extraligový start?
„Myslím, že jsme měli doma Litvínov. Přesně si na to ale nevzpomenu. Ale pamatuju si na svůj první extraligový gól. Dal jsem ho ještě Kohoutovi Na Starém Kotasu. Projel jsem po levé straně, prohodil jsem si beka mezi nohama a blafákem do bekhendu, který byl můj obávaný. To si pamatuju. Tehdy chytal Kohout za Vítkovice a vyhráli jsme myslím 6:2.“

Oblíbený fotbalový klub a hráč?
„Mám rád dobrý, útočný, agresivní fotbal a šikovné hráče. Líbí se mně útočníci, jako je Henry. Hraji fotbal v Žeranovicích. Jsem útočník. Klub se jmenuje SK Žeranovice.“ (směje se)

Měl jste nějaký vzor, když jste začínal?
„Nějaký vzor ani ne. Tehdy letěl Boby Hull, Boby Orr, Makarov, Larionov, Krutov, Bykov... Prostě ti Rusáci. Já si pamatuji na sérii století, jako by to bylo dnes. Nejvíc se mně líbil útok Makarov- Larionov- Krutov. V šestém zápase tam Krutov poskládal Kanaďany jak prkna, objel branku a dal do prázdné branky. Tehdy letěla ruská škola. My jsme ani těch Švédů moc neznali, protože se Sovětským svazem na věčné časy. Když už, tak přijeli Švédové na mistrovství světa. Potom to byli tady naši hráči, které jsme znali. Z těch světových bych ještě zmínil Phila Esposita. Prostě to, co se pustilo do novin.“

Jaký je váš největší sportovní úspěch?
„Dvakrát jsem hrál finále, dvakrát jsem byl druhý. S Trenčínem a se Zlínem. Pak jsem akademický mistr světa. Tehdy proti nám hráli Rusové. Dalo by se říct, že to bylo takové Československo B, protože tam hrála spousta ligových hráčů. Byl to zápas ČSSR B proti SSSR B. To bylo pěkné finále v Popradu. Největší sportovní úspěch je ten, že jsem měl jen jedenkrát v kariéře zlomený nos a čtyři vytlučené zuby. To k tomu patří. Pokud jsi zraněný, tak spousta dobrých hráčů kariéru promarodí.“

V jaké situaci Vám bylo v kariéře nejhůře?
(dlouze přemýšlí) „Řekl bych, že nějaké nervy, nebo podobná situace byla první baráž, kdy jsem hrál za Opavu proti Karlovým Varům. To jsem věděl, že se musíme zachránit, aby to tam nějak pokračovalo a měl zaměstnání na další roky. Kdyby to padlo, už bych zase musel něco hledat. Tak to byly takové největší nervy , co píšou i hráči, kteří tady hráli za Budějovice z NHL, jak je to těžké hrát baráž. Kdo si nezkusil baráž o sestup, tak nemůže vědět, jaké to je. Když hrajete o titul a nevyhrajete, tak se nic nestane. Ale v baráži jsou strašné psychické tlaky. Je to stres a velké vysílení. Je to boj o život a o smrt. Protože ty, pokud prohraješ, tak sestoupíš. Odejdou sponzoři, rozpadne se mužstvo, hráči si hledají jiné zaměstnání. Když se zachráníš, je euforie, protože nejvyšší soutěž je jenom jedna. Myslím si, že když se člověk zachrání, tak oslavuje víc, než ten titul, protože něco překonal. Získaš titul, žiješ s tím, je to pěkné, ale ta baráž je něco jiného. Pořád si ale myslím, že baráž by měla být zachována, i když bych ji upravil. Tudíž 3 zápasy doma, tři zápasy venku a případné sedmé utkání na neutrální půdě. Aby ten extraligový klub neměl výhodu domácího prostředí sedmého zápasu a ten ze spodu dokázal, že na to má, ale aby to mělo nějakou formu, aby nebyl někdo zvýhodněn.“

Se kterým spoluhráčem jste si nejvíce rozuměl?
„Jak jsem říkal, měl jsem štěstí na centry. Začínal jsem s Rosťou Vlachem, pak s Jarynem Otvírákem. (Jaroslav Otevřel pozn. aut.) Ten potom odešel do Kanady a pak se bohužel zranil. Jednu sezonu jsem měl docela dobrou s Jardou Hubem. Křídelník musí mít štěstí na centra. V Opavě jsem hrál s Martinem Filipem, ten pak hrál chvíli i tady ve Zlíně. A ve Skalici jsem se znovu sešel s Vlašákem (Rostislav Vlach pozn. aut.) v jednom útoku. Přišel tehdy ze Vsetína. Rosťa pak odešel do Zvolena, já jsem ve Skalici zůstal. Po jeho odchodu jsem k sobě dostal šikovného centra. Jmenoval se Růžička, ale bohužel taky ve Spišské Nové Vsi narazil hlavou do mantinelu. Měl zlomené dva obratle (ukazuje rukou na místo za krkem) a musel s hokejem skončit. Tehdy ho zkoušeli i v reprezentaci do dvaceti let a hrál výborně.“

Který brankář Vás dokázal nejvíce potrápit?
(znovu dlouze přemýšlí) „Většinou to byli golmani s obráceným gardem. Tehdy začínal chytat Turek v Budějovicích. V každém mužstvu byl kvalitní brankář. Někteří už byli starší a pak tam byla dvojka ve středních letech. Ti brankáři byli všichni stejní. Říkám, že golman je dobrý jen za předpokladu, že ho z něho udělají hráči před ním. Protože, když ho někdo načne ze začátku, tak i ten dobrý má problémy. Jaký golman je, to rozhodují střelci, protože ti jsou vždycky o krok napřed. Když hráč – střelec má místo, tak má pořád nad golmanem navrch. Jsem o tom přesvědčeny a tvrdím to i svým svěřencům. Něco jiného je to u penalty, ale ve hře má hráč výhodu. Protože ta situace se mění a hráč má puk, který musí golman chytit. Ty ho vedeš, ty jsi v držení puku, ty rozhoduješ. Dneska útočníci říkají, že golmani mají větší výstroj, ale pořád je to o tom, že hráči to měli v rukou a branky prostě dávali. Třeba Crosby, postaví se proti němu jakýkoliv golman, ale ten hráč to v sobě má, tak tu branku dá. Asi se s tím člověk musí narodit. Příklad je třeba Čaloun, někdy není na ledě skoro vidět, ale jakmile má šanci, tak je neomylný, má ten instinkt zabijáka.

Vaše oblíbené jídlo a pití?
„Já piju fernet s tonicem a kuřecí na jakýkoliv způsob.“

Jaká je Vaše oblíbená barva?
„Modrá.“

Jaký je Váš oblíbený televizní pořad?
„Já jsem televizní maniak. Las Vegas, Dr. House, Miami... To jsou ty novodobé hodinové detektivky, kde se nestřílí, nevraždí a vyšetřuje se.

Jakou hudbu nejraději posloucháte?
„Mně je to jedno. Já na muziku nejsem. Já, když pustím rádio, tak poslouchám Radiožurnál. To je důchodcovské říkají moje děcka. Ale já se tam dozvím všechno, tak poslouchám důchodcovský Radiožurnál. Poslouchám to, co tam hrají“.

Záliby a koníčky mimo hokej?
„Tak je to pořád ten sport. Fotbal, tenis. Když je možnost, chodím se dívat na fotbal, rád hraji fotbal a teď už objíždím různé, hlavně juniorské hokejové turnaje, jako byl třeba naposled v Hodoníně turnaj osmnáctiletých, ve Vítkovicích dvacetiletých, v Kravařích sedmnáctiletých. A taky si rád zajdu vsadit.

Jakou školu jste vystudoval?
„Ukončil gymnázium s maturitou a mám půl semestru na gumárensko-technologické fakultě. Poněvadž jsem zjistil, že tato škola mě nenaplňuje, studium sem ukončil.“

Máte doma nějakého domácího mazlíčka nebo zvířátko?
„Máme želvu, a kdyby mě neměla, tak asi umře hlady.“



www.daan.estranky.cz




Přečteno: 7286x (naposledy 5.12.2020, 08:55) | Komentářů: 0


Komentáře k článku (0)


Zatím žádné komentáře

Vložte váš komentář k článku

   

Pro vložení komentáře musíte být přihlášen/a!
 
   

Copyright ©2006 - 2020, | www.hfczlin.cz | info@hfczlin.cz
(generováno systémem Webgolem za 0.6272 vteřin)


Nepřihlášen/a

Login: Heslo:  
Do dalšího zápasu extraligy zbývá:
[LIB-ZLN, 6.12.2020, 16:00]
Dnes slaví:

Martin Ambruz41 let
Lukáš Buchta26 let
Jiří Trup76 let
Nejctenejaí clánky

Celkem clánku: 684