HFC Zlín - fanclub zlínského hokeje: LEGENDÁRNÍ TŘINECKÉ SEMIFINÁLE

TRE

ZLN

[ všechny výsledky ]

ZLN

LTM

sobota 12.10.2024, 16:00
11. kolo

ZLN

PRE

středa 16.10.2024, 17:30
12. kolo

		V		P		SK	B
1.	ZLN	6	1	0	2	30:20	20
2.	SOK	5	2	1	2	27:20	20
3.	VSE	6	0	2	1	30:26	20
4.	LTM	5	1	1	3	26:18	18
5.	SLA	4	2	0	3	27:26	16
6.	FRM	3	2	1	3	22:20	14
7.	KOL	4	0	2	4	25:24	14
8.	POR	3	2	0	5	21:20	13
9.	PCE	3	1	2	4	24:27	13
10.	TRE	2	3	1	4	21:25	13
11.	JIH	4	0	0	5	28:32	12
12.	PRE	3	1	0	4	22:21	11
13.	PRO	1	1	3	5	17:27	8
14.	CHO	0	1	4	4	19:33	6

[ podrobně ]

baldra	[9. 10. - 54 let]
dave8	[9. 10. - 29 let]
Gaga	[9. 10. - 42 let]
Josef#6	[9. 10. - 31 let]
miklu	[9. 10. - 40 let]
Naraku	[9. 10. - 38 let]
nika9	[9. 10. - 56 let]

Sára	[Sára]
Sarah	[Sara]

počítáno od 29.12.2006

naše ikonka

HFC Zlín - fanclub zlínského hokejového klubu

partnerské weby

zlínští hokejisté a server www.hfczlin.cz podporují

Máte to doma, je to pěkné, ale nevíte, co s tím? Staňte se Dobrodějem!

LEGENDÁRNÍ TŘINECKÉ SEMIFINÁLE

Legendární | před 11 lety | ... Výjezdy

A už je to tu zas. Přesně po roce se setkáváme v semifinále s Třincem, přes který jsme tak emocionálně postoupili loni do finále. Navíc, právě letos uplyne přesně 10 let od onoho titulového postupu do semifinále rovněž přes Třinec. S tím Třincem se vůbec nějak poměrně často potkáváme ve vyřazovacích bojích a zatím jsme přes Goroly vždy postoupili. Tak co, vyjde to i letos?

Ještě poznámka pro trolly jazykozpytce: veškeré citace psané kurzívou či tučným písmem jsou uváděny v původním znění a tedy v příslušném dialektu, který je pro konečný efekt zvýrazněn pravopisnými chybami. V razowitem regionu se například po "ř" vyslovuje VŽDY tvrdé y, proto je v citaci vždy TŘYNĚC a nikoli TŘINEC. Je mi líto, že to musím až tak polopatisticky vysvětlovat, ale dle mých osobních zkušeností jsou dnešní internetem odkojení čtenáři kolikrát neskutečně natvrdlí.

LEGENDÁRNÍ TŘINECKÉ SEMIFINÁLE

aneb

Žalobníček žaluje, Třineček se raduje

Oproti zavedenému zvyku přicházím poměrně včas. Na Hokejce vidím velice málo lidí, snad pět, šest. Sedí tam Luke, Alien, vzadu Wamp, k tomu pár profláklých i méně známých tváří. Přijde první slečna, udýchaná, prý přijela přímo z Brna. Uváděná destinace nám vykouzlí jízlivý úsměv na tvářích:

"Tak to sis asi spletla směr, ne?"

Pak ovšem přichází druhá slečna a stejně zadýchaně nám tvrdí, že přijela rovněž z Brna. Tak to už je výtlem: že by obě studovaly na Masarykačce? Nedovedu si představit, co by tak v Brně mohly ještě dělat. Teda dovedu, ale to sem nepatří, nejsme bulvár. Setrváme v družném rozhovoru, probíráme radostnou událost v rodině jisté fanklubačky, kdyže k tomu asi mělo dojít, že nejspíš během loňského finále. Oněch 10 vteřin před koncem třetí třetiny byl vskutku zážitek na úrovni orgasmu. Ale zas že by se nějaký Zlíňák v tak důležitém zápase věnoval jiné činnosti než sledování hokeje? No to je jedno.

Luke si zkontroluje dres: "Kurva, jaktože to mám tak špinavé?"

Přičichne si k levému rukávu: "Aha, pivo." Přičichne k pravému:"Aha, kofrum."

Aha. :-)

Odeberu se pro bubny. V kumbále zjišťuji, že nový megafon nejede. Udělám zásadní chybu, totiž že nezkontroluji, zdali jsou uvnitř baterky – to by znamenalo, že je někdo vzal do nabíječky – a dál považuju nový megafon za neschopný provozu a tedy beru ten starý. Rozvěsím výbavu na všechny ověsitelné body svého těla a kymácím se přes zimák a dále po schodech k vrátnici. Zcela načasovaně právě v tu chvíli přichází Větřík, že mi s tím pomůže. Zvládl bych to i sám, jelikož toho moc neberu.

Když přicházím k busu, alchymista Luke tam u předních dveří míchá kofrum. Na chvíli toho nechá, když jde otevřít dvojku. Dvojka je, pro pozdější orientaci v textu, zavazadlový prostor autobusu, pojmenovaný tak naším řidičem panem Mikeskou, který nazývá sedadlovou část jednička, tedy první třída a zavazadlový prostor dvojka, tedy druhá třída, kam se za trest zavírají nezvedení pasažéři. Luke mezitím zavře zmiňovanou dvojku, obejde autobus… a vykulí oči na svůj kofrum:

„Kurva, vy jste mi to všecko vychlastali!“

Ani ne, ještě je tam toho dost.

Radeček se táže, zdali jsem vzal i megafon. Přístroj ten mám v té chvíli kolem krku, takže je to dotaz, jako ptát se chlapa se stetoskopem v uších, jestli je lékař. Když ovšem Radeček zjistí, že přinesený megafon je ten starý křáp, začne nadávat, že má čerstvě nabité baterky do toho nového přímo u sebe. Nakonec mávneme rukou, do kumbálu se už vracet nebudeme, věci uložíme do zavazadelníku – kam si někteří uložili svou polárnickou výstroj na dva dny – a za chvíli vyjíždíme.

Nastupujeme v hojném počtu 25 lidí, což je na semifinále nehorázná ostuda. Všechno si to sedá co nejdál dozadu, takže já mám celý předek sám pro sebe. Odjíždíme tedy a po chvíli již Radečkovi volají z Třince ohledně potvrzení počtu vstupenek a účastníků, pak si Radeček bere slovo sám a do mikrofonu z palubky vítá nováčky, upozorňuje na pokutu za případné znečištění autobusu – „Kdo se pochčije nebo poblije, zaplatí 2000 korun!“ - takže ve vlastním zájmu včas oznámit, kdyby se chtěl někomu nějaký rohlík v žaludku podívat, co že je to venku za párty, když už za ním přiletěly tři piva, dvě slivovice a jedna zelená.

Pak ještě Radeček oznamuje, že až se vrátíme ze zápasu, tak dole pod hotelem je hospoda, že tam o nás už VĚDÍ, a že jsou tam na nás PŘIPRAVENI. Zejména poslední dvojsmyslná věta vzbudí nemalé veselí. Představa kuchaře, jak číhá se sekáčkem, nebo barmana s pistolí za pasem, na záchodě nášlapná mina u mušle, je vskutku úsměvná.

Dozvídám se také, že třinečtí činovníci našim hokejistům údajně zablokovali všechny hotely, aby se naši nemohli v Třinci nikde ubytovat. Ohledně našeho vlastního ubytování si pak opět bere slovo Radeček (o5 a Radeček :-), přičemž Luke, Grygi a Větřík ho zcela ignorují, držíce se svorně kolem krku, hulákajíce hanlivé popěvky a nahlas předstírajíce, že jsou totálně naplech. Nakolik to museli předstírat, to se v tu chvíli dalo jen těžko odhadnout. Radeček pak prohlašuje:

„Jsme tady tři z rady, dal bych hlasovat, kdo se účastnil tohoto výjezdu, příští sezónu stovku sleva!“

To si budu pamatovat… :-)

Mezitím koluje autobusem Jack Daniels Honey, tedy whisky s medem, což majitelé velmi nelibě nesou, jelikož je to, cituji: “příliš fajnové pití pro ty vaše držky!!! Pošleme jim slivovicu, ta jim musí kurva stačit.“

Vejmi statečně loká kofrum a Luke ho přitom hecuje jako Vřískota ve Scary Movie:

„PIJ! PIJ! PIJ! PIJ!“

Vejmi chudák netuší, co všechno ho dnes ještě čeká, ale to jsme opravdu hodně přeskočili.

Taková jízda fanklubáckým autobusem, to je jedna kratochvíle za druhou. Vy co jste měli tu šanci být při tom, jistě víte své. To si třeba teď pan Mikeska nečekaně bere za jízdy mikrofon a hrobovým hlasem zahuhlá obvyklé:

„Předek zdraví zadek!“

Zadek pochopitelně nereaguje jinak než:

„Zadek na vás sere! Zadek na vás sere!“

Načež pan Mikeska:

„Předek je v přesile!“

Pročež zadek:

„U-kaž volant! U-kaž volant!“

Na vrcholu slovutného kopce Sirákova nás napadne, že bychom si odskočili ve Vsetíně na Lapač a zvěčnili se tam, jak jim na ten jejich slavný zimák zvysoka močíme, tak jako hrubiánský lodivod John Blackthorn v Šógunovi. Tato spontánní akce setká se s ohromným ohlasem, a tedy ve Vsetíně pod mostem skutečně odbočujeme na zmiňovaný Lapač.

Vystupujeme kousíček od zimáku, na parkovišti opodál parkují nějaké kolotoče. Všímám si, že jejich kovové součástky jsou již napůl rozkradeny místním cikánstvem.

Móje stará blbá je jak pilina
V deset ránó budí mě ta dylina
Že: kukaj Féro, den je nadherný
Jaj, daj železo na dvoukolak a dem do sběrny

Hlínik, litiná, olovo a mjéď
Každej cýgán zna ty kovy nazpaměť
Okapy, sporaky, koleje, kanaly
Ať se nigde zbytečně nic neválí
Dáj da, dada daj, dada daj dáj...

(Hustej Wimpy :-)

Nakonec se žádné močení nekoná, jen se zběžně vyfotíme u zdi zimáku a hned poté nastupujeme zpět do busu. Před odjezdem se pan Mikeska zeptá:
„Jsme všichni?“

Všichni škodolibě „Jo, jo!“, protože Radeček je ještě pořád venku před busem, jelikož mu volají ohledně nějakého kšeftu. Prý barák za čtyři mega. Nicméně, sotva Radeček nastoupí, celý autobus posměšně zahuláká oblíbený hradecký pokřik:

„DÍRO! DÍRO!“

Každopádně, než si místní GPHáci stačili uvědomit, co se děje, už jsme byli na výpadovce za Vsetínem.

Sotva vyjedeme za Vsetín, spatříme na zmiňované výpadovce policejní oktávku, jak někoho staví a opruzuje u krajnice. Samozřejmě všichni ihned stahujeme okýnka autobusu a na oblíbené zástupce spolku pomáhat Romům a chránit zločince si zahučíme:

“Hu-hu-hu!“ „A. C. A. B.“

a obé pěkně nahlas. Další, mnohem hlasitější „Hu-hu-hu!“ zahučí, když projíždíme kolem té periferní pestrobarevné kolonie, je jich tam jak much na zdechlém mezkovi. Kromě běžných rasistických pokřiků také zazní v jiném kontextu naprosto nevinné: „Bílá, bílá, komu by se nelíbila.“ z pohádky Včelí medvídci. Následné:

„30.000 vás tu jééé, skoro každý pracujééé!“

už řveme s nadšením.

Zastavujeme na obvyklé benzince za Vsetínem, většina jde pokropit nedaleké křoviny, někteří se jdou pohoupat do dětského koutku, tak jako minule, akorát prý tehdy byli tak našrot, že si na to vůbec nevzpomínají. Na benzince mimo jiné zastavuje poctivě zakoupená Škoda Octavia, stříbrný sedan a v něm vypasená cikánská rodinka, nechybí to auto někomu? No, prostě fotr se zlatým řetězem (o mnoho menším, než bych čekal), matka nápadná bloncka bez předních zubů, starší syn potetovaný drsňák s výrazem chovance z Chrastavy a mladší synek s vlasy kvůli zjevné epidemii vyholenými na půl milimetru. Prostě taková normální rodinka.

Ale zábava ještě nekončí. Když se vracím do autobusu, zaslechnu luxusní hlášku z rádia Orion, které má pan Mikeska puštěné na palubce:

“Máme tady jedno upozornění. Prosím vás, kdo našel v Přerově na Jižní čtvrti peněženku, vraťte ji, prosím, jejímu majiteli. Čeká na ni.“ Vyprsknu smíchy a mám jasno, kdopak ji tak asi našel a jakpak dlouho se majitel asi načeká.

Có, ty hlavo bílá?
Co ty se furt navažyš do cyganu?
Abi tě rakovina sežrala!

Né, more, to nény rasýzmus.
To my gadžove vas tak zbožňujeme.
Dyk bez vas by tu byla nuda.

Zatím však neodjíždíme, jelikož vzadu za benzinkou probíhá fanklubácká siesta. Vyhřívají se tam na sluníčku, rozvaleni na sedátkách. Po chvíli pan Mikeska již netrpělivě trúbí a volá:

„Tož kurva, co se tam furt sluníte, to jako dál nejedeme nebo co?“

První do autobusu přicházejí naše slečny, jedna i druhá si krátí cestu přes bahno. No blondýnky, prostě. Široko daleko suché pole a ony si kráčejí zrovna přes to bahno. Nakonec jdou přes to bahno všichni, takže je pan Mikeska donutí očistit si boty.

„Kurva, Radečku, kde jsi? Proč je nezdrbeš?“

„Šak na ně řvete vy, co bych řval eště já?“

„No pak musíš řvat ty na mě, aby se to srovnalo.“

Pak se dlouho, dlouho nic neděje, až nakonec projíždíme kolem známého venkovního krámku Trpaslíků Ráj, tam mají u krajnice nádhernou věrně vymodelovanou kozu jako sošku do zahrady. Pan Mikeska dokonce zastavuje a otevírá přední dveře. Já dělám, jako bych tu kozu chtěl sebrat a to už opodál sedící majitelka zpozorní, nicméně pan Mikeska má jiné plány. Na zahradě onoho krámku totiž leží bernardýn a chrápe. Pan Mikeska upoutá bernardýnovu pozornost naprosto dokonalou imitací psího štěkotu, no fakt k nerozeznání. Bernardýn je okamžitě na nohách, hned zdrhá k plotu a servilně štěká v odpověď. To je vůl, chechtáme se, žádného jiného psa tu necítí ani nevidí a nechá se napálit lidským štěkotem. Pan Mikeska si ještě přisadí:

„Pozdě, už jsme ti tu kozu ukradli!“

Načež zavře dveře a odjíždíme.

Po četných kruhových objezdech v Novém Jičíně následuje další tradiční zastávka až na oné legendární dvojbenzince na dálnici do Frýdku. Při vystupování z autobusu se ozývá: Po-bu-do, ty jsi hovado! Ani nevím proč, asi jen tak ze zvyku. Troubí tam na nás nějaký projíždějící kamión. Jak však poznamenal Luke:

„To ani nevíš, jestli zdraví nebo nadává.“

Radeček zčistajasna mohutným rozmachem ošplíchne z kýblu předek autobusu, což má za následek velký jásot zúčastněných pozorovatelů a pan Mikeska dopřeje svému vozidlu takovou malou umývárnu.

Pak jedeme opět dlouho, dlouho, až potom od střítežského přejezdu se opakují nejrůznější variace na Esmeralda nemá klitoris, přes Máme doma muchy v lednici až třeba po Jindra Grygera se zasere, jako připomínku věcné rozpravy o pevné stolici na fanklubáckém fóru.

A už jsme za Gutami i za Tyrkou (to kdyby si to tu četli nějací Goroli z Třyňca), odbočujeme na věhlasném kruhovém objezdu u lesa, pak pokračujeme onou zkratkou k zimáku a Radeček říká:

„Pro ty, co to tu neznají, tak napravo je zimák.“

Zezadu se ozve:

„Jak, napravo, tož si blbý nebo co?“

Orientační smysl některých účastníků je stejně mimo jako účastníci sami, takže se Radeček s nimi milerád vsadí: „O co, že napravo“, protože v příštím okamžiku jedeme kolem zimáku, který je v tu chvíli skutečně napravo od nás. Protentokrát ovšem neodbočujeme k areálu, nýbrž pokračujeme dál přes město až k hotelu Třinec, kde jsme byli ubytovaní loni i předloni. Sotva přijedeme, zastavíme a vystoupíme, od budovy hotelu už na nás mává Plyšák, tak se s ním na dálku zdravíme.

Ani jsme se nestačili příliš rozlézt po okolí, když se zčistajasna odnikud vynoří pět měšťáků a tváří se důležitě, jak dopis od finančního úřadu. Vůbec je nezajímá, kdo je vedoucí zájezdu, jdou přímo k Lukemu a zprdnou ho. „Močil tam na strom, hovado,“ vysvětlili krátce poté. No, močilo jich tam v tu chvíli asi tak deset, ale Luke měl tu smůlu, že si ho všimli prvního.

„Přyště za pěcet!“ varují ho důrazně a vracejí se do své Dacie Duster, naprosto nenápadně zaparkované vedle hotelu.

Radeček mezitím řeší ubytování, rozdělí nás do skupin, naše je poslední, sedm hlav, vyhráváme pokoj B9B v druhém baráku. Ano, hotel Třinec je vlastně panelák se dvěma vchody. Oba vchody jsou propojeny s recepcí uprostřed a jednotlivé pokoje, to jsou vlastně byty 2+1 a 3+1. Jdeme tedy do našeho B9B, kde potkáváme hodnou upovídanou paní uklizečku z Hulína, která prohlašuje, že neví, komu dnes fandit, když už v Třinci žije pres dvacet let a na Zlín stále nezapomněla.

Co se tak ubytováváme, někteří z naší sedmičky nocležníků si vylezou na balkón a pak tam na někoho venku pokřikují. Ukázalo se, že venku na ně zas pokřikují třinecká děcka odnaproti z druhého kopce. Dokonce mezi nimi poznáváme toho jednoho snědšího, od něhož jsme si loni VYPŮJČILI ty boby, když tam tenkrát napadlo těch 25 čísel sněhu na druhý den ráno.

Mají tady reklamní letáky na Chacharovu pizzu, což je v podstatě Ogarova pizza, vesměs stejné ceny i nabídkou jako Ogarova pizza, jen s hláškami navíc, jako Co Talošovi přes pysk neleze nebo Farame furt, aji na Silvestra.

Já mám hotovo, takže sejdu dolů a dole v suterénu je hospoda, kde se chlastá a venku před hotelem je zahrádka, kde se chlastá ještě víc. Grygi si povšimne vytuhlého Vejmiho, jak sedí s hlavou na niti opodál, tak si ho ihned nadšeně fotí a já následuji jeho příkladu. Než stačíme udělat Holubičku ze skály, Vejmi se probere. Není na tom ovšem nijak zvlášť, protože před odjezdem si sedne do trávy u autobusu a nehne se, řka, že je mu blbě. Tak jej tedy Luke s Grygim odtáhnou do pokoje, aby se prospal.

Pětice měšťáků si odtahovky drink-servisu pochopitelně všimne a hned na nás důležitě:

„Vemte si ho, inak ho odvezeme na zachitku do Frydku.“

Do Frydku?

Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo a ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdónova?

To prostě jinak ani nejde :-)))

Ku cti měšťákům budiž řečeno, že se pak alespoň věcně zeptají, jestli potřebujeme navigovat k zimáku. My opáčíme, že ne, tak tedy odjíždějí napřed.

Do Frydku.

Ve venkovních prostorách Werk arény je strašně moc Zlíňáků, mnohem víc, než je nás v autobusu. Pan Mikeska vyloží náklad, tedy nás a spolu se mnou jedeme pres atletický areál, kde už se lze s autobusem otočit, akorát místo na loňské parkování nám nyní blokují dva kamiony s osvětlovací technikou, kterými do Werk arény přivezli dvě ploché veleobrazovky.

Radeček přichází se vstupenkami, rozdává je účastníkům i objednatelům kolem, nějaký redaktor požádá o svolení fotit, bleskne pár snímků, náš hlouček se dá do pohybu a pak už jen dovnitř. Sotva vejdeme, všímám si haldy typických černých beden se stříbrnými okraji, jaké se používají k převážení aparatury. Opravdu: uvnitř nainstalovali na play-off dvě obrovské ploché obrazovky po vzoru vítkovické ČEZ arény.

V sektoru hostů je nás na zlínské poměry docela hodně, tak snad se všichni přidají k fandění a nebudou jen stát a čumět, jak už je u zlínských náplav bohužel zvykem. Těsně před zahájením zápasu si ke mně přisedá lukovská squadra, vysmátí a přesně načas. Ano, v sektoru hostí ve Werk aréně jsou místa k sezení. Stejně jsou tu všichni na nohou a stojí na špičkách. To tak ještě, aby se rozvalili na sedadlech jako gaučáci!

Dnes si vzal rozeřvávání na starost Luke a svým emocionálním projevem hecuje drtivou většinu Zlíňáků v našem sektoru, takže dokonce přeslechnu úvodní intro domácích. Zatím máme tedy v řevu převahu, ale sotva se rozeřvou domácí, nemáme šanci. Tady fandí snad i rolby. No to bude teda zápas.

Zápas to teda byl, jen co je pravda. Opravdu se nehodlám rozepisovat o tom, co se dělo na ledě, poněvadž jste to beztak všichni viděli a jitřit to skutečně nemá smysl. Snad jen, abych parafrázoval jednu skladbu od legendární skupiny Reflexy:

„Ševci, jděte do háje, tak se play-off nehraje!“

Zdá se, že nám to Popelaři vracejí po deseti letech i s úroky. Hrají na nás přesně to, co my jsme na ně hráli v mistrovské sezóně. Jen s tím nepatrným rozdílem, že tehdy jsme byli Létající Ševci, simulanti, provokatéři a prasata, kdežto nyní jsou tytéž zbraně na hranici fair play domácími vychvalovány až do nebes. Ne, fakt se o tom už nehodlám víc rozepisovat, uvedu tedy jen pár epizod mimo zápas.

O první přestávce chodí mezi sektory legendární třinecký maskot draček Werkaček a dokonce si s námi i plácá, plácne si se mnou a já s ním, snad se po tom dnešku chlastat naučím a tak ho za odměnu vyvolávám.

DRAAA-ČEK WER-KA-ČEK!

V zoufale plynoucí třetí třetině se jeden ze sekuriťáků u zábradlí snaží rozveselit truchlícího Lukeho:

„Tuž co, šak zitra je tež deň, večer se napiješ a zapomeneš.“

Dokonce se chlopi aji postiskali na usmířenou, že všecko dobre, aji dyž ty si Zliňak a ja Třynčan.

Třetí třetinu bychom vlastně mohli přirovnat k určitým pasážím z písničky Milionář od Jarka Nohavici. Zatímco ve Zlíně:

Moju staru zatim doma braly mory
Lidi ohryzavali televizory

Tak v Třinci:

Lidi tleskali bo uspěch to byl plny
Radosti zrobili dvě mexicke vlny

Už je to pryč, je po zápase, hlavně se z toho neposrat, jak říkával pan trenér Hlinka. Po skončení zápasu máme odcházet poměrně brzo, tady zjevně nikdo nijak neřeší případné mísení domácích a hostů a z toho planoucí potenciální konflikty, podpořené polskou vodkou a moravskou slivovicí. Nicméně, u nás v kotli se zatím nikdo k odchodu nemá. Zejména Luke, který tam sedí úplně zničený.

Já zas úplně šílím z těch škodolibých rozesmátých třineckých ksichtů. Tady je totiž Tříneckooo, takže tu neplatí nějaké sláva vítězům, čest poraženým, spíš slava Třyňcu, Hame do pyče, tak na ně něco peprného pokřikuju. Jeden z domácích se nakonec chytá a vztekle nadává. Aspoň malá satisfakce za tu dnešní hrůzu. Pak nás už i policajti vybízejí, ať vypadneme, tak tedy jdeme, vezmeme bubny, Lukeho a ploužíme se k východu. Třinečáci jsou venku najednou velcí kamarádi, ale my dobře víme, co by bylo, kdybychom dnes vyhráli a co jistě také bude, pokud vyhrajeme zítra.

Přicházím k našemu autobusu. Tam už vyvádějí Radeček s Grygim i s Lukem, který se už mezitím vzpamatoval. Poskakují a křičí novy chorál na motivy toho uřvaného domácího Tady vládne Tříneckooo. Naskládáme bubny, dle potřeby naplocho, vlezeme do autobusu a máme se k odjezdu. Sekuriťáci nám otvírají bránu. Mají však zelené vesty, takže je nemůžeme pozdravit: „Oranžové vesty, čistí naše cesty!“, tak jako ve čtvrtfinále v Hradci Králové.

Hned vyjíždíme ven z areálu a před nás se zařadí měšťáci s tou samou Daciou Duster jako odpoledne. Jedou ovšem natolik zvláštně, až se mezi ně vecpe dodávka se zlínskými chuligány, kteří si semifinále také nenechali ujít. Což komentuje Pilionka slovy:

„To se mi strašně líbí, jak tady ti měšťáci jedou s náma bez nás!“

Výstižné.

Radeček cestou na ubytovnu upozorňuje na zítřek. Odhlášení z hotelu je ukecáno na dvanáctou hodinu, to pro ty, kteří by se potřebovali prospat z op-, z opojení. Jinak, nechodit po Třinci v dresech a je tady také bar Modrá Ústřice, kam NEPŮJDEM, jak Radeček zdůrazňuje, zatímco se všichni významně pochechtávají. Zkrátka, hned vedle Modré Ústřice je hospoda, kde se dá dobře najíst a tam že půjdeme na oběd.

Následně rozvíjíme debatu, proč teda nemůžeme do baru Modrá Ústřice rovnou.

„Ty bys tam šel, mezi buzny?“

„Proč by tam měly být buzny? Že je to Modrá Ústřice, tak to neznamená, že tam musejí být buzny.“

„ Jsou vůbec v Třinci nějaké buzny?“

„Polanský, Adamský...“

Hned máme lepší náladu. A nálada ta se nám zlepší ještě více o několik okamžiků později, když projíždíme ulicí a na chodníku vpravo se potácí totálně nachmelený týpek, ale fakt jako, to jste ještě neviděli. Vrávorá jak John Wayne s šípem v levém uchu a přitom je prohnutý dozadu tak, že úplně popírá veškeré zákony gravitace. No, nemálo jsme se nasmáli, jak se říká mezi dnešní mládeží.

Dodávka s chuligány nás mezitím opustila, takže se policejní Duster opět zařadil přímo před nás. Pan Mikeska na nás spiklenecky zamrká a jen tak cvičně zabliká světly.

„Co chce ten cyp?“ pronesl otráveně policajt.

Duster zastavil a vylezl policajt spolujezdec, jestli něco nepotřebujeme. Teda ale ten policajt byl fakt našrot, ne sice tak moc jako ten týpek u plotu pod zimákem, co popíral zákony gravitace, ale byl navaleny i tak dost, na policajta. Radeček zmiňovaného strážníka alkoholika neomylně identifikuje, prý to byl ten, co loni spal přede dveřmi, jelikož ve své opilecké umíněnosti chtěl legitimovat každého příchozího.

Mezitím přijíždíme na hotel, většina se následně schází dole v hospodě, domlouváme se, jak to bude pro dnešní večer s klíčem od pokoje. Já zůstávám nahoře, tak mne poprosí, ať klíče nechám ve dveřích. Já prohlásím, že klíče nemám, přesvědčují mne, že je mám, já tvrdím, že je NEMÁM, načež sáhnu do kapsy a rozpačitě utrousím: „Tak dobře, mám je.“

Zůstávám na pokoji, sepisuji report a občas mrknu dolů do hospody. V zahulené přední části sedí několik našich spolu s domácími štamgasty i s jedním Třinečákem v dresu a popíjejí spolu. Tvrdé játro HFC je uzavřeno v nekuřáckém salonku hned vedle, v malé herně za dveřmi. Mají tam jukebox a nálada je veselá. Opakovaně se přeřvává onen populární třinecký chorál, Radeček volá Grygimu a sotva se dovolá, celé tvrdé játro se rozeřve do mobilu: Jindra grygera je posera!, načež Radeček pozdraví do ticha: „Zdar, Jindro!“

Přes hokejovou blamáž veselá nálada pohříchu nekončí ani přes noc, kdy se spíše stupňuje. S mírnými přestávkami se tu huláká na celý Třinec tak, až v noci zasahuje hlídka a řeší rušení nočního klidu a výtržnictví. Tuž chlopi, šak se vam tu dycky po viplatě všicy tež navali, tuž co furt vyryvatě?

LEGENDÁRNÍ SEMIFINÁLE V TŘINCI
DEN DRUHÝ

U nás v pokoji se vyvádí s občasnými přestávkami v podstatě nonstop, nejprve ještě ve tři ráno a pak už zase v sedm ráno.

Nelidský budíček.

Před devátou se nenápadně vytratím, že bych si zašel někam na žvanec. Navigace mne neomylně navádí k náměstí, kde mají Albert větší než celé malenovické TESCO. Kousek vedle je i pizzerie, steak house, hamburgrárna i Vietnamci, akorát je čtvrtek ráno, takže mají všude ještě zavřeno.

Dívám se na hlavni třídu a tu na její druhé straně spatřím autobus našich Hokejek. Parkují tam u hotelu Steel. Tak naši přece jen našli v Třinci to ubytování. No, kdysi to určitě býval supermoderní hotel, tak někdy v šedesátých letech, tehdy se také určitě nejmenoval Steel, nyní však působí poněkud omšele. Ale jinak, řeknu vám, ten Třinec, to je město. Co tak sleduju, lidi se tu vesměs znají, švitoří spolu, je tu víc úsměvů než beznaděje. Mají tu markety, kino, ski-areál na Ostrém, aquapark pár kiláků odsud, polské trhy co by šutrem dohodil a především sport: hvězdami nacpaný hokejový tým, nový areál s fotbalovým hřištěm, brzo přibude nová hokejová aréna. Jino by mnie zajimao, wiela musiali ocelarni sypnič, by to vszycko tu vybudovali. Je potřeba dodat, že chlopi tu sice nemají bůhvíjaké platy, ale zase je tu laciněji. Nemám pocit, že by se tu nějak výrazněji třela bída s nouzí. A Werk dává pocit jistoty práce a jakés takés budoucnosti. Taková výspa naděje na slezské Moravě. Enhačko i cele Okadečko idu do dupy. Naproti tomu v Třyňcu zatím pohoda. Ovšem jestli se jednou ocelarni položi, tuž v Třyňcu nastaně katastrofa regijonalnich parametru.

Přecházím na druhou stranu hlavní třídy, jelikož spatřím nějaké místní Jabko. Jdu to prozkoumat, ale ať se snažím sebevíc, nenalézám vchod dovnitř. Jakoby to byl jen shluk venkovních krámků. Zklamaně se vracím do Alberta a jako správná socka si jdu na rohlík se salámem.

Uvnitř se ihned stávám středem pozornosti, přestože jsem v civilu bez dresu. Ten sekuriťák ihned změnil směr své obhlídky a několikrát za sebou prošel naprosto nenápadně kolem mne. Pak ho upoutám ještě více tím, když si pro svůj skromný nákup zvolím menší vozík - byl to totiž bezbariérový nákupní vozík pro invalidy a ještě ho tlačím obráceně! No tak to už chlop dává pokyny do vysílačky a zubí se jak ta reklama na zubní pastu hned za mnou vede masny. Tam si ještě stoupnu na nesprávný konec fronty, no, víc nápadnější už asi nebudu, to bych nejspíš musel jít do naha.

Platím kartou, pochopitelně špatný pin, transakce zamítnuta, rudnu studem a při opakovaném pokusu už sekuriťák radostně přechází k východu od pokladen, aby si mne náležitě vychutnal.

„Dobry deň, ukažtě prosim obsah kapes a batohu. Preventyvni kontrola.“

No jistě, to prostě nemohlo ani jinak dopadnout. Co ta Pepsi Cola tu v batohu, za ni stě něplatil. Jasně, je skoro vypitá a sekuriťák mne celou dobu sleduje a dobře ví, že jsem nic nebral. Všimnu si spásné nálepky ze vsetínské benzinky na etiketě. Ukazuji na ni, ale sekuriťák to nevzdává.

„To stě si tam nalepil sam.“

Kurva, to si děláš prdel, říkám si v duchu a pak mne najednou napadne:

“Ale ta Pepsi není z Alberta, vždyť je jedenapůllitrová. A v Albertu se prodávají jen půllitrovky, litrovky a dvoulitrovky!“

Sekuriťák se zarazí a konečně utrousí: „Pokračujtě.“

Bývalý policajt. Tutově.

Ty jedenapůllitrovky tam ale stejně měli :-)

Jdu se nasnídat ven a sednu si na lavičku vedle Alberta hned naproti banky. Ihned mám pod nohama holuba (holuba opeřence, ne šušeň!) a ten mi tam vrká a žadoní, sotva spatří rohlík.

„Ty cype, co ty tu sockuješ,“ říkám mu s místním přízvukem. Holub se lekne a jde si zobnout do nedalekého sáčku od chipsů na chodníku, zobák mu sklouzne po hladkém povrchu a tak opeřenec zklamaně odletí pryč. Tu se k bance přiblíží nějaký vozíčkář. Cože? Vždyť je to pan Vůjtek! A nemá jednu nohu, co to má znamenat? Pak si uvědomím, že to není pan trenér, teda ale ta podoba...

Vracím se na hotel, na pokoji už nikdo není. Sepisuji zážitky a z přemítání mne vytrhne nějaký hluk. Zvenčí slyším známé hlasy a halekání: Už jsme tu! Vidím své spolunocležníky, jak se vracejí na hotel, každý se sáčkem plným koblih v ruce.

Opět sepisuji dosavadní zážitky a to již se blíží check-out. Dám si pauzu a mrknu se na web, co je nového. Zděsím se: Zámek dostal od DK třízápasový distanc! A ještě nějaký Třinečák ohledně toho provokuje na našem fanklubáckém fóru! No to si snad někdo dělá prdel! Bohužel, nedělá. Radeček nám tuto neblahou novinu sděluje s vážnou tváří u autobusu. A to není všechno, mimo bude také Očko, jehož včera beztrestně sejmul zmrd Rákos. Tak to jsme teda v piči. Nakonec se rozhodneme dojít na oběd do hospody pěšky. Není to vůbec veselý průvod.

Dorazíme do oblíbené restaurace U sfingy, kde si vesměs objednáváme hotovky. Zde se nálada trochu zlepší, zejména poté, kdy Vejmimu - po včerejšku opatrně popíjejícímu pouze kofolu - provokativně nabídnou panáka zelené a opět ho hecují:

„PIJ! PIJ! PIJ! PIJ!“

Luke zaperlí: „Mám sexuální peněženku, podívám se dovnitř a piču vidím.“

Terčem vtípků se opět stává Vejmi a jeho incident s opakovaným budíkem v pět ráno. Jak mu bylo důrazně doporučeno, aby ten budík ale okamžitě kurva vypnul, načež jej šel Vejmi na osmý pokus konečně vypnout.

Do skříně.

Vejmi se jen rozpačitě usmívá, pak nad tím mávne rukou, spustí si aktualizaci na svém mobilu - jelikož je zde v restauraci dostupná wifina - a po ukončení procesu prohlásí:

„Tak po aktualizaci mám 2,5 giga.“

„BUDÍKŮ?“ zazní posměšný dotaz.

Wampovi spadne na zem pepřenka:

“DÍRO! DÍRO!“

Venku je nádherně, spousta hostů si vyšla ven za jarním sluníčkem (na kouřovou). Jeden z domácích prohlašuje, že dnes určitě není ještě nic hotové, že Třinec je jak Minnesota, že to vždycky posere, když má vše nejlíp rozjeté.

Setrváváme uvnitř ještě dlouhou dobu, já se seberu asi tak hodinu před zápasem a jdu v civilu pěšky k Werk aréně. Má věrná navigace mě opět neomylně přivádí k Werk aréně (třebaže má civilní přirozenou odchylku 100 m, ale zas Werk arénu nelze přehlédnout, že.)

S překvapením zjišťuji, že v prostorách Werk arény se doposud nenachází jediný Zlíňák, tedy v dresu. Pokračuji dále až za plot k našemu autobusu. Dveře jsou otevřeny a pan Mikeska si dává dvacet natažený přes přední sedadlo. Zbytek autobusu je zaplněn klimbajícími a pochrupávajícími fanklubáky, tedy je nebudu rušit a vracím se zpět k našemu vchodu u zimáku.

Tady už mohu prohodit pár slov s příchozími Zlíňáky. Radostně se vítám s Kůžou, který byl na výjezdu naposledy, no už snad ani nevím kdy a na jeho vřelý stisk rukou hned tak nezapomenu.

Tu strneme a šeptáme v němém úžasu: “Irénka sa vrátila!“

Kousek opodál stojí sličná slečna, která jako by legendární Irénce z oka vypadla (teď by to však mohla být spíš její dcera). Černé šaty, černé silonky, černé vlasy i s tím drdolem, a zejména ty černé brýle na napudrované tvářičce s výraznou rtěnkou. A ten úšklebek, jakoby opravdu chtěla pronést onu legendární repliku:

„My máme novou služku, Bohoušku?“

Bohušu, řekni něco, no?!

Všímám si, že se nocležníci v autobuse mezitím již probudili, tak je jdu navštívit. Všichni jsou ospalí, malátní, po včerejšku stále frustrovaní a malomyslní, takže mám obavy, zda bude vůbec nějaká vůle podpořit dnes večer naše hokejky. Nakonec se mé obavy rozptýlí, protože nás přišlo do kotle mnohem víc, megafon si vzal na starost Timur a hned od začátku jsme působili mnohem hlasitěji než včera.

Tu najednou zpozorním, neboť se Werk arénou rozezní nové semifinálové intro HC Werk a já jej neomylně poznávám: Walls of Jericho!

Cože? Třinečáci si berou do huby moje oblíbené Helloweeny?!

Profesionální deformace ovšem zvítězí nad rozhořčením, takže se do skladby maně přidávám na buben. A hned potom pyro není zločin, když za zvuků legendárního riffu Kai Hansena z úvodní skladby Ride the Sky vytrysknou pyro fontány a na led se vřítí smečka bíločervených. Jak jsem na Třinec nasraný, tak musím uznat, že tohle se jim fakt povedlo. Ještě musím dodat, že domácí jsou – tak jako ostatně i včera – oděni v retro dresech z doby, kdy ještě nebyli Moravia Steel ale prosté Železárny Třinec.

No a zápas…

Zápas v piči.

Na posraného aj hajzl spadne.

Musíme chtě nechtě čekat v sektoru a já úplně teču, když se musím dívat na ty rozzářené, pošklebující se Goroly.

„Nikdy bych nečekal, že to řeknu, ale když se tak dívám na ty třinecké provokující ksichty, tak se mi chce kolikrát aj si bouchnout,“ prohlásím. Ono takový zápas je pro poražené kolikrát skutečně velkým sudem střelného prachu a jiskrou k následné explozi může být sebemenší pitomost. Viz třeba předloňské poslední čtvrtfinále v Plzni, kdy jsem byl opravdu, ale OPRAVDU nepříčetný.

Stav nula dva na série po takovém výprasku je šílený. Člověku se chce věřit, že to otočíme, zvlášť když už jsme něco takového zažili již několikrát… to by se ale obraz hry musel kurva změnit!

Nastupujeme do autobusu, nálada je na bodu absolutní nuly, tedy aspoň u těch, kteří si tu hořkost druhé porážky museli vychutnat za střízliva až do dna. Ti co jsou našrot, to nijak zvlášť neprožívají. Radeček nabírá do busu tři nové pasažéry na zpáteční cestu.

„To je v pohodě, pane Mikeska, oni jsou hodní!“

Vyprsknu smíchy, jelikož si všimnu, koho to přibíráme a Galin si dá významně prst na ústa. Ale proooč, vždyť má čisté svědomí, tak se přece nemusí ničeho bát… :-)

Opatrně popojíždíme vpřed, jelikož místní Popeláři nám nehodlají uhnout z cesty ani za zlaté tele. Vrcholem všeho budiž epizoda s vozíčkářem uprostřed cesty. Oba v třineckém dresu, vozíčkář i asistent, asistent se nijak nemá k tomu, aby uhnul, nebo aby se alespoň snažil. Přesto, nebo právě proto, že má za sebou autobus plný Zlíňáků. Nakonec tedy uhýbá o půl metru, ale i tak si neodpustí zahulákat na pana Mikesku:

„Poser se!“

„Ty se poser, hňupe!“ houkne z okýnka v odpověď pan Mikeska a udělá autobusem pohyb, jakoby chtěl asistenta nabrat. Asistent práskne do koní a peláší pryč i s invalidním vozíkem takovou rychlostí, až se nebohému kolečkovému křeslu zavaří náboje od kol. Dobře ti tak :-)

Následuje opravdu dlouhá kolona na zkratce za zimákem, kdy se na nás policajti prostě vykašlali a ponechali nás našemu osudu uprostřed zácpy provokativně troubících auťáků s Téčkem na espézetce.

Zbytek cesty vesměs proklimbám v mikrospánku, takže se probírám až na tradiční zastávce na oné dvojbenzince na dálnici. Zde se k našemu překvapení potkáváme s našimi přespolními fanoušky, ať už s Kůžou, nebo s Lukovjany, ale především je tu Bilkins, který už napůl transformoval na Komeťáka. Jako, proč si nezafandit s Kometou proti Spartě, ale fandit při zápase Ševců v Třinci místo toho na zápase Komety se Spartou, hmm…

Po zbytek cesty domů nám z palubky zní Daniel Landa, to však vnímám jen zdálky, opět vlivem několika mikrospánků za sebou.

Systematicky zastavujeme dle předem domluvených zastávek na znamení: Zádveřice, Příluky, Lorencova, náměstí Práce a potom až nahoru na zimák. Vystupujeme, uklízíme, já se ověsím výstrojí a jdu to uklidit do kumbálu. Ještěže toho není až tolik moc. Když se vrátím, venku čeká na odvoz jeden z výjezdníků, kterého si však z autobusu vůbec nepamatuji.

Už to neřeším, sejdu na nejbližší zastávku a za slabou hodinku jsem doma. No to byl zase výjezd!

Přečteno: 6980x (naposledy 9.10.2024, 21:11) | Komentářů: 0