ÚVODNÍ VÝJEZD DO LITVAJZU
Aneb
JÁ DO KOPCE NEPOLEZU, JÁ DO KOPCE NEPUDU!
První výjezd nové sezóny se jede do Litvajzu. Je to cesta předlouhá a účastníků také není zrovna hafo, takže se povezeme autokarem. Nakonec se nás al v sektoru sešlo 45. A ano, tím autokarem, v němž jsme se vozili při loňském čtvrtfinále se Spartou. Letošní Sparta už ovšem není to, co BILLA. Snad v základní části neposbírá mnoho bodíků a pokud se objeví případný průser, když by některý ze Sparťanů neměl svou kartičku, snad se tento incident nezamete pod koberec v rámci akčního týdne, jak to na Spartě bývá zvykem. No, soustřeďme se raději na náš zápas a tyhle prvoplánové vtípky na úkor Sparty si nechme od cesty.
Nastupuji do trolejbusu. Cestující se vesměs potutelně pošklebují, že mám na sobě v tom třicetistupňovém horku ještě dres, ale uvnitř je beztak zapnutá klima. Mám spoustu času, přijel jsem dřív a tak si přejdu na protější zastávku, že si kopec k zimáku zkrátím přestupem na obnovenou trasu přes Mostní. Čtverka jede za pět minut, tak to si ještě odskočím pro něco k pití.
Nealko, volové!
Otevřeno mají jen u Vietnamců. Vybírám si tradiční oranžádu, jenže mám jen tisícovku a potřebuji rozměnit. Paní Nguyenová si ovšem dává načas. Rozvážně přihazuje ingredience na kung-pao zákazníka, který přišel až po mně, láskyplně balí plnou misku do alobalu a pak se ještě provokativně zeptá:
„Cete taki kunpao?“
Nechci, já potřebuju, kurva, rozměnit, ať si můžu konečně koupit tu blbou Mirindu, jede mi to za dvě minuty!!
Ne, prostě ne. Šouravým krokem přesune se paní Nguyenová do kuchyně, kde rozvážně vytáhne prkenici a pečlivě odpočítá jedna, dvě, tři, sedm, osm, devět stovek a hromadu drobných, jako když si pustíte záznam z GoPro v Super Slow Motion. Konečně! Drapnu dvoulitrovku, vystartuju pryč, až jim tam málem vyvalím futra a beru schody k zastávce po dvou. Trolejbus č. 4 už přijel, stojí a čeká. Pan řidič se šklebí, ale ochotně mi otevře. Tak to by bylo. V tom kalupu jsem přeslechl nepřijatý hovor, tak volám nazpět. Vše se pohříchu dovím až na místě. To Radeček mne ihned zaúkoloval, že mám vzít kromě obvyklých bubnů také vlajku a jednu bambusovou tyčku na zpevnění výjezdového chorea ŠEVCI ON TOUR, které do Litvajzu poveze naše druhá skupina, tedy Shoemakers.
Beru si jako pomocníka Jedliho, paní vrátná nám popřeje úspěch a po chvíli již šplháme po schodech od kumbálu. Oproti plánu bereme také megafon, co kdyby se někdo hecnul, a já z nabídky poměrně křivých bambusových tyček vybírám pokud možno tu nejrovnější. Mezitím přicházejí Kuba s Bibim a demontují hlavní buben. My zatím vycházíme ven a rozměrná bambusová tyčka budí veselí.
„Nějaká dlouhá palička, ne?“ směje se Prd.
„Ne,“ opáčím, „to je výzbroj vietnamské armády.“
„Myslíš VDBT-PSL?“ uchechtne se Radeček.
Ano, Velmi Dlouhá Bambusová Tyč Pro Srážení Letadel.
Přicházejí Bibi a Kuba, snaží se nacpat hlavní buben do zavazadelníku, ale je potřeba trochu kouzlit než se to povede. Nastupujeme, vyrážíme s příšerným tříminutovým zpožděním a sotva vyjedeme na hlavní silnici, Kody prohlašuje: „Já už jsem dneska posnídal… dvě desítky.“ Načež se nevinně zeptá, kdy už bude chcací. Radeček ho zpraží, že až za Brnem. Po chvíli zazní zezadu dotaz, zda by se nemohlo pustit trochu větrání. Je jim vyhověno, načež se zezadu ozve:
„Konečně si můžu zapálit!“
Radeček si bere slovo, vítá nás na prvním výjezdu v nové sezóně, popřeje hodně štěstí zejména těm, kteří už mají v sobě tři piva, protože nejbližší zastávka bude až na oné zmiňované Shellce za Brnem, neopomene zmínit chlazená pivka na prodej u Tommyho (ano, vezeme s sebou příruční chladicí box a basu piv do busu na prodej, což je nejen luxus, ale přímo rozežranost!). Radeček má jisté pochybnosti o vhodném umístění oné basy v bezprostřední blízkosti pijatiků, tak se nabízím, že ji může uschovat u mne. Má abstinence je ovšem i tak dávána všanc.
Po najetí na mírnou terénní vlnu spadne do uličky ta dlouhá bambusová tyčka pro srážení letadel, kterou jsme museli vzít dovnitř, jelikož do zavazadelníku by se nevešla. Ozve se hlasitý jásot a zazní zvědavý dotaz:
„Pročpak ty klacky nespadnou zpátky?“
Počkejte do jara, loupežníčkové. Spadnou.
Nějaký Pražák nás vybržďuje v krátké koloně. Jede schválně pomalu a nenechá se předjet. Tak to náš pan řidič namíří až těsně za jeho nárazník, Pražák se lekne a zbaběle prchá pryč, častován posměšným hulákáním z naší strany. A tu již přijíždíme ke Štatlu, jehož hokejisté nám v pátek uštědřili potupnou porážku. Tak tedy nyní i my častujeme moravskou metropoli, její obyvatelstvo, jakož i hokejky potupnými a nevybíravými posměšky o zatáčce u Vídně, žoldáctvu a nejlepších fans v republice. Vděčné téma, vtipy o Brnu jen létají. Mineme zatáčku na Vídeň za zatáčkou u Vídně a po chvíli již zastavujeme dle plánu na ohlášené Shellce za Brnem (Brno, to je nadávka?). Z autokaru bravurně vyskákali první pasažéři a ženou se za zjevným účelem k nejbližšímu příkopu.
„Prostatici!“ zní posměšně na jejich adresu.
Pijte urologický čaj a užívejte hojně Prostenalu.
Zbytek posádky si jde nakoupit nebo jen tak bloumat po Shellce. Přitom mi padne do oka blýskavá reklama na venkovním poutači:
NALOŽTE SI POŘÁDNOU PORCI:
GULÁŠOVÁ POLÉVKA
KLOBÁSA A PEČIVO
JEN ZA 49,- KČ!
Pamětliv cenové politiky na čerpacích stanicích se zaraduji a hodlám si pořádnou porci opravdu naložit. Pouze však do chvíle, než si uvědomím, že jsem si nepřečetl ty malý písmenka:
…při natankování 200 l paliva s EuroShell kartou.
No tak to jděte do prdele, fakt jako. I oběd zdarma je za takových podmínek málo.
Bibi s námi řeší problém s jednou ubytovanou Íránkou. Na to (či snad právě proto), že je zde hostem víry mohamedánské, si celkem vyskakuje, jelikož prý požaduje náhradu za svůj vlastní vinou zničený notebook, jak je údajně takto povinen učinit každý kafir ubytovatel. No, kdyby tady platila pravá saúdská šaríja, tak to aby si dáma chystala pytel do jámy na kamenování za takovou nehoráznou drzost. Tady zřejmě půjde jen o využívání liberální evropské legislativy. Později se dovídám, že problém byl vyřešen, takže ok. Jinak si někteří kupují bulvární deník Sport, kde je na úvodní straně obrovská fotka s jednoslovným titulkem o maximální velikosti:
VÍTEJ!
Na dvou stranách se tu ukájí redaktoři, prožívající několikanásobné orgasmy ze skutečnosti, že se do letenské Sparty navrátil marnotratný synek Rosický, jenž je veleben za poloboha a jehož fotbalová kariéra je rozpitvána od prvního okamžiku, kdy si nazul své první dupačky, totiž kopačky. Dokonce jsou v článku jisté náznaky naděje, že onen polobůh konečně sestřelí Zlín z čela tabulky Kaproligy již v příštím zápase Sparty ve Zlíně. No tak na to si teda počkám. I když, bleskla mi hlavou imaginární situace, kdy se za stavu 1:0 pro Zlín v 90. minutě ocitne zlínská kopačka asi půl metru za zády Rosického. Ten se ovšem i tak svalí na trávník, pachatel dostane červenou, Rosu budou ošetřovat několik minut a rozhodčí nastaví nekonečno, to jest, bude se hrát, dokud Sparta v 99. minutě nevstřelí gól z pětimetrového odmávaného ofsajdu.
Legendo, ty trapný ubožáku, co ty se navážíš do Rosy?
Co dokázal on a co ty? Jsi proti němu úplná nula!
Já vím… xD
Jen reaguji na způsob, jakým se v onom deníku pějí ódy na obyčejného člověka, jakým Rosa bezesporu je. A rozhodně ho to musí také srát, co tam z něj v tom článku dělají.
To by mne zajímalo, jak bude vypadat Sport toho dne, kdy se Jágr vrátí hrát za Kladno…
No nic, tak jsme se oklikou vrátili k hokeji, ale u fotbalu ještě zůstaneme, protože nám hodní šoféři pustili do palubního přehrávače film Kožené slunce. Film ten prošpikován je mnoha trefnými komentáři z našich řad, protože jej všichni už známe víceméně nazpaměť, viz ta přestřelená branka v úvodní penaltě či závěrečný, Bivojem neodpískaný FAÚÚÚL.
A následuje velká přestávka na motorestu Melikana, kde si dáme oběd. Při příjezdu zastavím vedle cisterny, a hned se ozve. “Cisterna s pívem!“ Jsou zde nekonečné fronty a zástup cizinců. Slyším americkou angličtinu? Nikoliv, byli to Kanaďané, senioři a dávají si Czech homemade cuisine, tedy místní české speciality. Všechny seniorky platí AMEXem, jak jsem si povšiml, a české platební terminály s tím vůbec nemají problém. Venku na zahrádce je zas plno Rakušanů, česky tu mluvíme tak leda my. Dopřeje se nám navíc jistého multikulturního obohacení, když u plotu tamní malé dětské zoo spatříme rodinku ze Sýrie. Tak jako všechny cesty vedou do Říma, tak také všichni Arabové jsou přece ze Sýrie. Menší, poněkud neurotický manžel nevraživého pohledu s Prorokovým plnovousem, jeho o hlavu vyšší manželka zahalená v hidžábu a kudrnatý potomek předškolního věku. A že se do malé zoo přišli spolu podívat na tamní kozičky a ovečky, nemůžeme si pomoci oprostit se od oplzlých úvah, že si zde pan manžel přišel zřejmě vyhlédnout svou novou partnerku. Teď dokonce na jednu z nich ukazuje a něco říká. Překlad je nabíledni.
„Koukej, to je naše nová maminka!“
Legendo, už zase? Takové trapné a vulgární vtípky na adresu ubohých běženců?
Tak tihle tedy nebyli ubozí ani trochu. A běženci už vůbec ne.
A just byly na Melikaně vepřové hody!
Při cestě do autokaru si povšimneme polského řidiče kamionu. Jest usádlen tam v trávě v lotosovém sedu, holohlavý, kulatý, vypadá přesně jako Buddha i s tím vystrčeným pupkem a vysmátý je úplně stejně. Ještě než naskáčeme do busu, dávají si někteří závěrečnou chcací a po Radečkovi přitom rozverné osazenstvo hází kousky ledu, které jsme si vyprosili v kuchyni na chlazení vítězného šampáňa, případně jiného alkoholu.
Dodíváme se na Kožené slunce a už jsme před Prahou. Míjíme centrální velkosklad hypermarketu BILLA a to samozřejmě nesmí zůstat bez odezvy.
SPÁÁÁRTA ZAJEBANÁ JÉÉÉ!
Bibi přijde s kasičkou a vybírá 10 korun od každého na hromadnou sázku do Tipáče, že Mira Blaťák dá dneska gól, na což je kurz 7,5. Případnou výhrou bychom zatáhli náklady na další výjezd, což by byl luxus. A kdyby prý Mira nedal, že nám pak dluží 300 korun. Jedeme po pražském okruhu ve směru na Zličín, abychom se odtamtud dostali na teplickou D osmičku. Projedeme oběma tunely, a zejména ten první je opravdu dlouhatánský, takže Hrošík až po více než minutě jízdy v temnotách může konečně prohlásit:
„Už vidím světlo na konci tunelu.“
Na Zličíně nabíráme poslední dva účastníky výjezdu, jimiž jsou Trep a Srep. Ti neotálejí a ihned nás štědře pohostí z přinesené krabice se svatebními koláčky a jinými laskominami. Zvláště já to kvituji s povděkem, jelikož krabice se zbylými koláčky přistála nakonec na sedadle vedle mne.
„Šak si vem eště jeden.“
„Šak sem si vzal dva.“
„No, vzal sis tři, ale vem si eště.“
Za vesnicí Slaný Lotouš je zbrusu nová silnice. Na jedné části je ovšem stále nedodělaná, takže tam funguje kyvadlovka. Dopravu ovšem neřídí semafory, nýbrž týpci cesťáci v antireflexních vestách, kteří spolu komunikují přes vysílačku. Vesnice je ovšem dlouhá jako Lovosice (ty jsou odsud, co by kamenem dohodil a slinou doplivl), takže se divíme, jak vůbec mohou mít ta jejich domlouvadla takový dosah.
„Haló, slyšíš mě? Hele, nepouštěj to eště, je tu ňákej autobus!“
„Haló, seš tam? Có? Neslyšim! Že to můžu pustit? Tak jó!“
Projíždíme kolem nápadného kopce, který připomíná horu Říp a také to Říp je. I zabředneme tedy svorně v historii a v dávných dobách našich předků, kdy praotec Čech se svou družinou vylezl nahoru, dojatě pohlédl na krásnou krajinu pod sebou a první jeho slova byla:
„No, sice tu nemáme moře, ale aspoň tady nejsou Cikáni!“
Mezitím jsme příhodně přijeli do Mostu, kde marně vyhlížíme legendární sídliště Chanov. Nějaké paneláky sice spatříme, jakož i orientační body v podobě supermarketu vedle hokejového stadionu, avšak nakonec se ukáže, že jsme o dva kiláky vedle, takže proslulé ulice Kovářská, Železná a Zlatnická i s jejich pečlivě udržovanými bytovkami nejspíše neuvidíme. Jedeme podél tramvajového pásu Dopravního podniku Most-Litvínov a blížíme se k rafinérii, která se přes ChZJD, a Chemopetrol dostala až k názvu Unipetrol coby filiálka polského Orlenu. První aromatický závan číhá již po několika stech metrech. Chřípí některých našich fajnovek se nakrčí, že jim to tu příliš nevoní. Nevím, co komu tady na tom smrdí. Jako cítit to je, o tom žádná, ale třeba taková kafilerka, to je jiný level. Mineme policejní eskortu, která na to šlápne, osmdesátkou přes plnou čáru v protisměru nás předjede a eskortuje nás s blikajícími majáčky. Ještě než dorazíme na místo, potkáváme vůz tentokrát městské policie, který stojí s blikajícími majáčky u kuriózního případu, kdy nějaký chlapík spadl zřejmě za jízdy ze své tříkolky pro postižené a válel se bezmocně v příkopu.
A to již dorazíme na určené eskortní místo.
NE!
Už zase na té benzince pod kopcem!
Já do kopce nepolezu, já do kopce nepudu.
Jestli přijdou policajti, vemu na ně sekeru.
Mávám modrou parkovačkou pro krypli jako blázen, ale policejní eskorta mě má v ignoru. Kuba jim chce naložit buben do auta, to však raději ujedou… Nakonec ten kopeček není ani tak prudký a navíc se ještě stavíme v kmenové hospodě Chezy přímo pod zimákem. Nejprve se s Kubíkem dáme do hovoru s místní dvojicí věkem již protřelých Chezanů, abychom se po chvíli přesunuli do salonku, kde se před 11 lety v playoff s Chezou zuřivě pátralo zuřivými pohledy po pachateli, který z nás že to tenkrát napsal fixem HC Hamé na reklamní poutač. V salónku je nahuleno jak na veletrhu dýmovnic a nejvíc tam pohříchu bafají naši. Naštěstí balíme dříve, než se z nás stane hejno žlutomodrých uzenáčů a odcházíme směrem k blízkému zimáku.
Areál zimního stadiónu Ivana Hlinky prošel od mé poslední návštěvy důkladným faceliftem: nová fasáda, nové schody, nová administrativní budova naproti. Je tu méně budek s občerstvením, kvantitu ovšem vyměnili za kvalitu. Nové vstupenky se již netrhají, nýbrž čtou čárovým kódem přes turnikety. Mám lístek do jiného sektoru, ale nakonec se vše vyřeší. Ochranka je mnohem ostražitější než dřív a poměrně drsně se mne ptá, na co že mám ty klacky. Opáčím, že to jsou paličky na buben (nemůžu za to, že jsou vyrobeny z hokejek a vypadají podezřele). Náš sektor je hned vedle domácího a není ani nijak chráněn, takže mohou různé předměty poletovat tam i zpět dle libosti. Shoemakeři roztahují cestovní sektorovku a Břeťa stojí stráž na samém okraji našeho sektoru. Ochranka s tím má pořád nějaký problém. Nechápe, že holt máme bohaté zkušenosti se zcizováním či poškozováním transparentů a Břeťa zas nevěří, že se v Litvajzu nic takového neděje. Nakonec je mu s výhradami dovoleno zůstat a já ho lituju, protože stojí přímo pod mým křapákem.
Zápas nám začíná, domácích je tu tak akorát. Na to, že je to jejich první domácí zápas, tak řev celkem nic moc, ovšem vytahují obrovskou sektorovku a to se cení. U nás je to takové nijaké, fandí se jen tak light, i když jdeme do přesilovky jako první. Tak jsem se nasral a beru si megafon, abych ty vrchní tiché řady zjebal…
Jelikož v přesilovce góla nedáme, hned se kompenzuje, a jdeme do oslabení. Benjamínek Filip si odpykává svůj první extraligový trest. Jenomže při bránění v pásmu pošle Meduna puk do sítě těsně nad plexi, a hned je to oslabení pět na tři. A do prdele. Domácí si uspořádají střelecký den, pálí to na Kašu ze všech stran a ten získává jednu zlatou helmu za druhou za své desperate sejvy a la mladý Hašan. Dokonce to jednou dostane do masky (rozhodně ne naposled), ale celou tu hrůzu nakonec ubráníme. Domácí hráči působí hodně oslabeně a navíc jdou právě teď do oslabení. Bez Francouze a Petružálka jakoby jim něco chybělo. A já vím přesně, co.
GÓÓÓÓÓÓÓÓÓL ! >
Šouráčkem do protipohybu mezi dvěma obránci a gólmanem střílí první venkovní gól -
RO-MAN VLACH!
Domácí se oklepali a hned je tu několik šancí, které naštěstí skončily jen zoufalým hlasitým “JÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ z domácích ochozů. A další šance! Kaša ovšem chytá v repre formě, třebaže zrovna teď mu to vypadlo a puk jen tak laxně minul brankovou čáru. Tak to máme za sebou, první třetina skončila a nás může těšit jednobrankové vedení.
O pauze si skočím na klobásu. Ty krávo! Dostanu klobásu tlustou jak nohu od stolu, která svými rozměry přečuhuje tácek na všechny světové strany. Klobása je výborná, třebaže lehce pikantní, ale prostě je to hovado, které nelze sežrat na posezení. Nejsem Baloun.
„Nebožtík tatík se sázel v Protivíně v hospodě, že sní na posezení padesát buřtů a dva bochníky chleba a vyhrál to. A já jednou vo sázku sněd čtyři husy a dvě mísy knedlíků se zelím.“
Ve druhé třetině zahalíme se do sektorovky a pějeme Nekonečný chorál, mnohem déle než obvykle. Pak se chvíli fandí, na ledě se nic neděje a najednou
GÓÓÓÓÓÓÓÓÓL ! >
Bombou do víka si svou premiérovou trefu za Zlín venku připisuje
MÁÁÁR-TIN PO-DE-ŠVA!
A než se zkoprnělí domácí vzpamatovali, hned je tu:
NÁJEZD!
Tonda Bořuta se vecpal mezi domácí obránce, ti ho ve vyložené šanci zmasili, tak si teď svůj průnik může zopakovat…
NEDAL!
Škodááá…
Tak se zase vylučuje. Napřed jdeme ven my (Ondra Veselý), ale aby mu na trestné nebylo smutno, tak k němu pošlou sudí ještě Holase. To se domácím líbí, jenže pak jde ven taky Pavlík, který Holase předtím osekával a to je najednou řevu a pískotu. Takže nikoli 5 na 3, ani 4 na 3, nýbrž normální přesilovka 5 na 4 a souběžný trest. A protože ji domácí nevyužili, přicházejí ke slovu opět Ševci.
GÓÓÓÓÓÓÓÓÓL ! >
Další bomba po zemi a obnovená premiéra za Zlín, kterou má
TÓÓÓN-DA HO-NEJ-SEK!
Tak u nás v sektoru je veselo. 3:0 venku, to se nestává každý den. Jenomže Ropáci nám brzy srážejí hřebínek. Neuplyne ani minuta a domácí Franta Lukeš dává zničehonic první gól Litvínova na domácím hřišti!
GÓÓÓÓÓÓÓÓÓL !
Pan Hlinka nahoře na obláčku nadšeně točí žlutočernou šálou, domácí se konečně rozeřvali a celý zimák před sebou třímá žlutočerné kartičky s nápisem LITVÍNOV GÓÓÓÓL! Tleskátka zvýší hlasitost o pár desítek decibelů a zdá se, že domácí jsou tak trochu na koni. Ale ne dlouho. Ještě při oslavě Lukešova gólů se ozve: „První gól vstřelil FRANTÁÁ? „Ofsajd“ ozve se z hlášení. FRÁNTA OFSAJD, oslavujeme onoho střelce. Za chvilku už zase řveme
GÓÓÓÓÓÓÓÓÓL !
Tak to byl mazácký blafák do Zlaté helmy, protože na Jaro Januse se řítil, provokativně se zeptal: „Pocem, kam jdeš?“, vymíchal ho a čtvrtý gól zavěsil
TÓÓÓN-DA HO-NEJ-SEK!
Tak to chce Forzu. A také se tak stalo. A jelikož megafon vypověděl poslušnost, rozeřval Forzu pouhými hlasivkami samotný Bibi. S velmi nadějným výsledkem 4:1 jdeme do druhé pauzy.
Ve druhé pauze opravuji, jelikož se mi blána od virblu vyzula z obruče. Nedá se s tím moc dělat, je to horší, než kdyby se blána roztrhla, protože takto je vlastně celistvá, ale mlátit se na ni stejně nedá. No, aspoň že vedeme.
V úvodu třetí třetiny nám hlasatel oznamuje výměnu na postu domácího brankáře, jenže než to vůbec stačí doříct, Zlín střílí další -
GÓÓÓÓÓÓÓÓÓL !
PÁÁÁÁÁÁ-TÁÁÁÁÁÁ
právě teď odbila
PÁÁÁÁÁÁ-TÁÁÁÁÁÁ
Svou druhou extraligovou trefu v nové sezóně si připisuje legionář
RÓÓÓ-BERTS BU-KARTS !
Tak to se domácímu náhradníkovi těžce nepovedlo. Litvínov je v tu chvíli víceméně na lopatkách. Štěstí je ovšem vrtkavé, zvláště ve vrcholovém sportu. Měli bychom být v laufu a užívat si zápas, nepustit soupeře k ničemu a místo toho nám Ševci přichystají pořádné drama. Napřed Viktor Hübl (co ten nám už nasázel branek!), nyní se nám vecpal do pásma, je tísněn našimi beky, ale přesto se vysmekne a z otočky naslepo dává druhý
GÓÓÓÓÓÓÓÓÓL !
A Verva do toho jde s vervou. Ohrané klišé, ale sem se hodí, protože po druhé brance domácích následovala v rychlém sledu ještě třetí, a když si domácí již potřetí mohli zařvat
GÓÓÓÓÓÓÓÓÓL !
mohli jsme my se skřípěním zubů jen sledovat, jak se raduje domácí legenda Honza Trávníček. Rázem se obraz hry mění. No nemít Kašu v brance, tak to snad Litvajz ještě vyrovná. Rosťa si moudře bere timeout, provázen posměšky z domácích ochozů.
NEMŮŽO-OU! NEMŮŽO-OU !
Tráva ovšem plány na vyrovnání domácím poněkud naboural. Odchází za katr, provázen zuřivým pískotem na rozhodčí, kterýžto pískot ještě více zesílí poté, kdy Kašu již potřetí zasáhne puk do masky, ta mu opět odletí, načež si ji Kaša jede nadrzo spravit k naší střídačce. Zdravíme Ríšu Hrazdiru, zatímco v ochozech sílí řev o zdržování hry. Nějaký tatík vedle v sektoru vyvádí jako pominutý, tak mu skandovaně připomínáme motto pana trenéra Hlinky:
Hlavně se – z toho – ne-po-srat!
K Trávovi si pak přisedne ještě Pavelka za vysokou hůl a v domácích ochozech je zase o něco veseleji. Nakonec se vyloučení domácích přece jen poněkud kompenzuje, takže v závěru utkání hrajeme v oslabení my, domácí si berou timeout, my vracíme předchozí posměšek
NEMŮŽO-OU! NEMŮŽO-OU !
A s napětím sledujeme, jak to naši v posledních dvou minutách zápasu vyválčí. A vyválčili to dobře, obrali soupeře o puk a je tam další
GÓÓÓÓÓÓÓÓÓL !
který do prázdné branky domácích dopravil a jak začal, tak také skončil -
RO-MAN VLACH!
Litvajz je definitivně na ručník, odpočítáváme poslední sekundy, zatímco domácí naštvaně odcházejí. Nejlepším hráčem Ševců je Tonda Honejsek (ten blafák chci ještě někdy vidět, Tondo!), Ševci nám zamávají hokejkami na rozloučenou a pak ještě vyvoláme Miru Blaťáka, který uznale odpoví na pozdrav. Nic se nezapomnělo, takže odcházíme. Venku se ještě upravují jisté názory, ale jinak se odchází v klidu, takže se vrhneme na nic netušící vandráky, Cheza tratí tři šály…
Ale piču :-D
Sejdeme se všichni v klidu dole u autokaru, máme času dost. Jedli se umíněně dožaduje megafonu, že chce něco rozeřvávat. Varuju ho, že se mu ozvou v odpověď tak nejvýš tři hlasy. Je mu to jedno. Ozvou se dva. No jo. Milou kratochvílí jsou troubící auta, která hecujeme a máme až dětinskou radost z každého klaksonu v odpověď. Koordinátorkou našeho odjezdu je velmi pohledná poručice od státních. Některým chlapům by nevadilo, kdyby jim hned na místě vypsala pokutu. Jiní pánové by zas dali nevím co, kdyby se od ní mohli nechat spoutat, případně bičovat, zavřít do klece a hrát si na výslech s dominou vyšetřovatelkou. Teda pánové, BDSM od policajtky? Tak to jste jiní frajeři!
Odjíždíme, policejní Superb blikne na rozloučenou majáčky a nás už čeká jen 400 km domů. První kruhák mineme, ovšem na tom dalším si to náležitě vychutnáme. Třetí i čtvrtý okruh už jedeme téměř po dvou kolech. Páté a šesté kolečko raději vynecháváme, ale nakonec to nevadí. „Za Tondu sa ještě netočíme,“ osvětlí Hrošík, který následně řekne: „Tento rituál na kruháku se zavedl, když jsme vyhrávali o gól, jedna nula nebo dva jedna. Tento bus není stavěný na takové oslavy na kruháku.“
Jak jinak.
Zaslechnu peprnou charakteristiku střelců dnešního zápasu:
„Takže, za nás dali po dvou Fracek s Žoldákem a po jednom Vesan a Imigrant.“
I tak se to dá říct, ale no fuj.
Jedeme, mineme matičku Prahu a odbočujeme na nečekanou středně dlouhou nakupovací poblíž Humpolce. Tam obdivujeme soupravu nabíječek do elektromobilů hned na druhé straně vozovky vedle čerpací stanice. To jsem fakt viděl poprvé v životě.
Pak se do rozespalého modelu autobusu ozve: „Vzduch, zdechám.“ Nic víc… Pro jistotu tedy stavíme na Rohlence, ovšem jen velmi krátce, takže po mém návratu z Mekáče na opačném konci areálu se už Radeček velmi významně dívá na hodinky a ve tváři má poněkud sveřepý výraz. No bóže, jedeme pět hodin, tak nějaká ta minuta navíc…
No konečně jsme ve Zlíně. Shodou okolností nás dojíždí autobus našich hokejek. Většina z nás klimbá, tak si toho ani nevšimne. Párkrát se předjedeme, až nakonec zpomalujeme u semaforu v Prštném. Připadáme si jako ve filmu Rychle a zběsile: my v roli Paula Walkera v bzučící Hondě a vedle nás bus hokejistů v roli toho Amerikána s onou nestvůrou burácející na plný plyn. Automatická zelená nepadla, tak tedy přesně o půl druhé ráno projíždíme za nadšeného řevu osádky na červenou, oba autobusy poskočí vpřed a řítí se vedle sebe jako smyslů zbavené. Odpadáme již na Zahradnické, neb v autokaru nemáme nitro. Vyjedeme nahoru, vysedáme, uklízíme, Bibi s Tommym pomohou uložit bubny, megafon i vlajku do kumbálu. Vlajku jsme vlastně ani nevytahovali, ale to bylo možná dobře, protože Tommy až v kumbálu zjistil, že vlajka ta hověla si tam celou dobu přehozena na tyčce, zatímco já jsem vzal jinou, o níž jsem se domníval, že BILLA složena v oné igelitce.
Přes počáteční nedorozumění se nade mnou slitují a Tommy mi dopřeje odvoz až před barák, což byla ona pověstná třešnička na dortu za prvním výjezdem v nové sezóně.
Hráno: 11.9.2016, v 17:30, Zimní stadion Ivana Hlinky, Litvínov |
